Letošní horké léto hraje do not nejen pivovarníkům, zmrzlinářům a správcům plováren, ale také výrobcům a prodejcům antiperspirantů a deodorantů. Pot nám stéká po čele i po zádech a jako puget fialek pak rozhodně nevoníme.
Přitom pot sám o sobě lidskému nosu nesmrdí. Neobsahuje zapáchající látky. Ty jsou v drtivé většině výsledkem činnosti bakterií žijících v lidské kůži a na jejím povrchu. Lidé sice už v pravěku používali nejrůznější parfémy, ale ty většinou jen doplní přirozený lidský pach a při silnějším nasazení ho překryjí. Neomezují však pocení a nebrání vzniku pachu.
Antiperspiranty a deodoranty se začaly používat relativně nedávno. Deodoranty ničící kožní bakterie spatřily světlo světa v roce 1888. A první antiperspirant potlačující pocení se objevil až v roce 1903. V době, kdy byla i pouhá zmínka o potu společensky naprosto nepřijatelná, neměly deodoranty a antiperspiranty šanci na širší uplatnění.
O průlom se přičinil jeden americký chirurg, který vyvinul nový antiperspirant a používal jej před operacemi jako prevenci proti pocení dlaní. Jeho podnikavá dcera začala otcův vynález propagovat velmi agresivní reklamou i pro kosmetické účely a nakonec slavila úspěch.
Pach horkého léta
Jak náš tělesný pach vůbec vzniká? Lidská kůže produkuje celou řadu látek a má k tomu hned několik typů žláz. Mazové žlázy vylučují do chlupových a vlasových folikulů pestrou škálu tuků. Pot – tedy řídký roztok solí, kyseliny mléčné a dalších organických sloučenin – mají na starost ekrinní kožní žlázy.
Suroviny pro vznik pachových látek jsou produktem apokrinních žláz, které máme jen na některých částech těla – v podpaží, v okolí genitálií, kolem prsních bradavek a ve vnějším zvukovodu. Jejich produkce se spouští naplno až v pubertě.
Pro vznik tělesného pachu je rozhodující aktivita kožních bakterií z rodů Staphylococcus, Corynebacterium a Propionibacterium. Tito mikrobi mění složky sekretů kožních žláz na molekuly, které nám nejdou pod nos. Lidský tělesný pach je dán směsí molekul odvozených od androstenu, dále pak mastných kyselin s molekulami tvořenými řetězcem 2 až 5 atomů uhlíku a v neposlední řadě i thioalkoholů.
Právě posledně jmenované látky dodávají našemu tělesnému pachu „grády“.Lidský čich je rozezná i v koncentraci 0,000000000001 gramu na litr. Pachovou „jedničkou“ mezi thioalkoholy je látka s chemickým názvem 3-metyl-3-sulfanylhexan-1-ol zkráceně označovaná jako 3M3SH.
Kožní žlázy produkují molekulu 3M3SH navázanou na krátký „řetízek“ z aminokyselin cysteinu a glycinu. Tato sloučenina chutná široké škále kožních bakterií a ty ji nenasytně hltají. Jen některé však „spolknou“ aminokyseliny a z buňky následně „vyplivnou“ ostře páchnoucí 3-metyl-3-sulfanylhexan-1-ol. K takovým producentům 3M3SH patří Staphylococcus hominis. Tato bakterie se vyskytuje v lidské kůži v poměrně malých počtech. Výsledek jejího působení však našim nosům v žádném případě neunikne.
Pach jako milostná vizitka?
Tým vedený biochemikem Simonem Newsteadem z University of Oxford nyní odhalil transportní systém, kterým Staphylococcus hominis rozezná v okolí surovinu pro produkci 3M3SH a jehož prostřednictvím pak „nasaje“ do nitra své buňky. Pokud bychom zabránili této bakterii v příjmu suroviny, zablokovali bychom produkci silně páchnoucího 3M3SH.
Výrobci deodorantů se tedy mohou zaměřit buď na vývoj látek hubících přednostně Staphylococcus hominis, nebo látek schopných „zašpuntovat“ cestu, kterou putuje do buněk bakterie surovina pro tvorbu 3M3SH. Proč ze všech bakterií produkuje páchnoucí 3M3SH jen Staphylococcus hominis?
Newstead a jeho spolupracovníci se domnívají, že jde o výsledek evoluce, při které člověk nabízí bakterii ve své kůži vhodné podmínky k životu a mikrob na oplátku vyrábí páchnoucí látku, kterou lidé využívají pro vzájemnou pachovou komunikaci. 3M3SH může člověku sloužit jako feromon napomáhající při výběru partnerů.
Výrazný tělesný pach se podařilo výrobcům antiperspirantů a deodorantů zdiskreditovat až v posledních sto letech tím, že položili rovnítko mezi tělesný pach a nedostatečnou osobní hygienu. Zjednodušeně řečeno, kdo páchne, ten se nemyje a je zavrženíhodný špindíra.
Od dávné historie až do počátků 20. století však lidé nevnímali tělesný odér negativně. Naopak, představoval pro ně sexuální dráždidlo. Traduje se, že Napoleon při návratu z jedné z mnoha vítězných bitev poslal své ženě Josefíně depeši, v které jí psal: „Vracím se domů. Tak se nemyj!“
Pramen: eLife