Mnozí z těch, kteří se „podívali smrti do očí“, popisují velmi podobné zážitky. Někomu se zrychleně promítl celý dosavadní život. Jiným odumírající mozek přehrál jen významné životní momenty a další popisují stav, kdy se jejich mysl ocitla „mimo tělo“. Častý je také vjem pohybu tunelem, na jehož konci září jasné světlo.
Podle nové studie týmu neuroložky Jimo Borjiginové z University of Michigan publikované ve vědeckém časopise Proceedings of the National Academy of Sciences, je celkem reálné, že mozek přehrává vzpomínky krátce poté, co člověku přestane pracovat srdce. Protože však všichni pacienti zahrnutí do této studie nakonec zemřeli, je nemožné zjistit, zda skutečně něco takového prožili.
Borjiginová se svými spolupracovníky prokázala už v roce 2013, že po zástavě srdce pracuje laboratorním potkanům mozek ještě půl minuty, což se projeví na elektroencefalogramu zachycením vln označovaných jako gama. To bylo zajímavé zjištění.
Mozkové vlny typu gama jsou nejrychlejším typem vln v mozku. Mívají frekvenci nad 35 Hz a mohou dosahovat až 100 Hz. Lidský mozek má tendenci produkovat gama vlny při intenzivním soustředění nebo při aktivním řešení nějakého problému.
Jak se chová po zástavě srdce lidský mozek, zůstávalo záhadou. Určité vodítko přihrála neurologům náhoda v roce 2022 poté, co mezinárodní tým vedený Ajmalem Zemmarem z University of Louisville vyšetřoval pomocí elektroencefalografu 87letého muže, který utrpěl po pádu krvácení do mozku.
Lékaři kontrolovali stav mozku pacienta po operaci, když v tom došlo k prudkému zhoršení a pacient nečekaně zemřel. Také mozek muže vykazoval nárůst gama aktivity a to půlminutu před a půlminutu po zástavě srdce.
Soustředění umírajícího mozku?
Borjiginová a její spolupracovníci získali pro experiment souhlas čtyř rodin, jejichž příslušníci leželi na jednotce intenzivní péče v kómatu po srdečním záchvatu a přežívali pouze s podporou přístrojů zajišťujících základní životní funkce.
Rodiny se rozhodly pro odpojení svých blízkých od umělé plicní ventilace. Vědci měli svolení snímat aktivitu mozku elektroencefalografem pacientům a získat tak informace o dění v mozku během umírání. Borjiginová a spol. zaznamenávali EEG až do úplného vymizení projevů mozkové aktivity.
Během půlminuty až dvou minut po odpojení od umělé plicní ventilace vykazovaly mozky dvou ze čtyř pacientů nárůst mozkových gama vln. Tato aktivita mozku nebyla náhodná, protože gama vlny v jedné části mozku souvisely s předvídatelnými vzory aktivity v jiných oblastech mozku.
Obzvláště aktivní byla část mozku na pomezí spánkového a temenního laloku. Je známo, že tato oblast je aktivována, když lidé mají sny nebo prožívají pocit, že se odpojili od svého těla. Nová studie tak potvrdila to, co pozoroval tým Ajmara Zemmara u umírajícího 87letého pacienta.
Mnozí vědci jsou k závěrům studie týmu Jimo Borjiginové skeptičtí. Namítají, že když člověk zemře na selhání srdce, uplynou do odumírání mozkových buněk celé minuty a v této době by nemělo nikoho překvapit, že zaznamená v mozku aberantní elektrofyziologickou aktivitu. Někteří lidé mohou v těchto chvílích zažít něco jako zážitky blízké smrti.
Tyto zážitky však nemusí vznikat jen při umírání. Mohou se objevit i v situacích, kdy se člověk neocitl na hranici mezi životem a smrtí. V těchto případech jde o následek nástupu aktivity mozku typické pro REM spánek za plné bdělosti. V mozku se pak mísí stavy bdění a snění. REM spánek se vyznačuje nástupem snů a vzorci mozkové aktivity, které jsou velmi podobné bdění, včetně gama vln a vln s nižší frekvencí.
Pomůže AI?
Rozřešení záhad spojených s tím, co se děje v lidském mozku při umírání, možná nabídne umělá inteligence. Pokrok je na tomto poli velmi rychlý. Například tým vedený Shinjim Nishimotem z Osacké university použil systémy AI k identifikaci objektů, na které lidé mysleli.
Zcela nedávno se podařilo týmu Alexandera Hutha z University of Texas v americkém Austinu využít umělé inteligence k rekonstrukci příběhů u dobrovolníků pouze na základě aktivity mozku. Dlouho bylo možné provádět tato sledování jen u pacientů, kteří měli zavedené elektrody přímo do mozku. Dnes se ale pro tyto účely využívají i neinvazivní techniky, kdy se aktivita mozku měří „zvenčí“.
Podobně by zřejmě bylo možné sledovat aktivitu mozku umírajících lidí a z té pak vyvodit, co se lidem při umírání honí hlavou. Pro nasazení umělé inteligence je ale nezbytné získat dostatek kvalitních dat pro její „zaškolení“. Právě to nyní považují mnohé týmy za svůj prioritní úkol.
Pokud se potvrdí, že tyto stavy mozku nejsou specifické pouze pro umírání, mohly by výsledky výzkumu posloužit třeba i k tomu, že se dozvíme, co se odehrává v mysli pacientů v kómatu. To by bylo nesmírně cenné pro rehabilitaci těchto pacientů a jejich návrat k plnému vědomí. Významně by to pomohlo i při rozhodování, zda daného pacienta odpojit od přístrojů zajišťujících jeho základní životní funkce.
