Když se na bojištích objevila první protitanková děla, hledali konstruktéři způsob, jak posádky ochránit. Inženýry ze sovětského Výzkumného ústavu oceli napadlo chránit tanky výbušninami. Vznikl tak dynamický pancíř – podivný koncept, který překvapivě dobře funguje dodnes.
Dynamická ochrana spočívá v použití výbušniny usměrněné na projektil zasahující vozidlo. Nálože jsou umístěné v kontejnerech, které obkládají hlavní pancíř tanku. Výbušný materiál čeká mezi dvěma kovovými deskami, detonaci spustí mechanické poškození vnější desky. Protiexploze výrazně sníží průbojnost přilétajícího projektilu.
Myšlenka protiexploze jako prostředku ochrany proti kumulativním střelám byla poprvé navržena koncem 40. let 20. století na základě zkušeností z druhé světové války.
První krůčky
První zkoušku dynamické ochrany provedl v červnu 1944 Sergej Ivanovič Smolenskij, hlavní inženýr tehdejší moskevské pobočky Ústředního výzkumného ústavu-48 (dnes Výzkumný ústav ocelářský). Testoval první schémata aktivní ochrany proti německým 57mm protipancéřovým střelám. Na jeho práci navázal na konci 40. let sovětský vojensko-průmyslový komplex, zejména inženýři Alexejev a Bytenskij.
Širokým použitím reaktivního pancíře je známá polská modernizace tanku T-72 (s novým označením PT-91).
Experimentální prototypy dynamické ochrany, byly vyvinuty v 60. letech v sovětském Výzkumném ústavu oceli pod vedením profesora Bogdana Vojcechovského. Z řady důvodů (hlavně nedůvěra zastánců rigidního vojenského vývoje) však byla výroba dynamické ochrany v Sovětském svazu zahájena až v polovině 80. let – poté, co se v odborném tisku poprvé objevily zkušenosti izraelských tankistů s tímto typem ochrany.
Stejně zpátečnicky se k této inovaci dlouho stavělo i vojenské vedení USA a Německé spolkové republiky. Ačkoli princip i výhody sytému byly známé i za oceánem, v následujících dvou desetiletích (až do americké invaze do Iráku) nebyl v těchto zemích přijat do služby ani jeden stroj s dynamickou ochranou. Výzkum a vývoj v této oblasti prováděly německo-francouzské podniky již od roku 1973.
Detail reaktivního pancíře DYNA pro tank T-72.
Obecně platí, že je množství výbušniny typicky ve stovkách gramů na jeden modul, ale detailnější informace si výrobci i armády střeží.
Izraelská stopa
Po skončení šestidenní války mezi Izraelem a Egyptem se německý pyrotechnik Manfred Held z firmy Messerschmitt-Bölkow-Blohm zúčastnil testů izraelské armády s cílem posoudit účinnost tvarovaných (kumulativních) hlavic na egyptské (sovětské) tanky T-54 a T-55.
To byly informace, o které mělo německé ministerstvo obrany mimořádný zájem. Held se během testů setkal s neobvyklým jevem: očekávaný úplný průnik pancéřovou věží (průraz pancíře, průchod kumulativního proudu vnitřním prostorem věže a jeho výstupu protilehlou stěnou věže) nenastal při všech testech.
V případě, že hlavice způsobila detonaci munice v nádrži, nedosáhla protější stěny věže (nebo ji alespoň již neprorazila). Held dospěl k závěru, že protiexploze, ke které dochází při výbuchu nebo nárazu do pancíře, může působit proti proražení pancíře. V roce 1970 získal Held patent na dynamickou ochranu tanku. Okolnosti Heldova pojetí reaktivního pancíře daly některým autorům důvod označit jeho vynález za náhodný – na rozdíl od výzkumu a vývoje prováděného v SSSR po 60. a 70. léta.
Protože se M. Heldovi nepodařilo přesvědčit vojenské vedení Německa a dalších členských států NATO, aby přijalo jeho návrhy, vrátil se v roce 1974 do Izraele, kde právě skončila největší arabsko-izraelská válka Jom Kippur. Held představil svůj vynález, demonstroval jeho účinnost a tamní vláda dala pokyn zbrojovce Rafael, aby začala připravovat dynamickou ochranu ERA pro sériovou výrobu.
Prvním operačně nasazeným reaktivním pancířem byl izraelský systém Blazer.
Společnost Rafael zavedla výrobu přídavných modulů dynamické ochrany s názvem Blazer ERA, které přizpůsobila konkrétním vozidlům, a výrobek propagovala po celém světě. Dynamická ochrana Blazer byla poprvé instalována na izraelské tanky Centurion, M-60 a M-48 během války v Libanonu v roce 1982.
Zjistilo se, že Blazer ERA účinně potlačuje průbojný účinek sovětských protitankových řízených střel Maljutka (AT-3) ve všech směrech přiblížení a stejně tak tvarovaného kumulativního granátu z rozšířené pancéřovky RPG-7. Úspěch byl silným impulsem pro vývoj a testování podobných obranných nástrojů po celém světě. Své tanky pro testy do Izraele nakonec poslalo i Německo.
Jak to celé funguje?
Hlavním účelem dynamické ochrany je snížení účinnosti střel s tvarovaným kumulativním nábojem. Princip takové ochrany je založen na tom, že při průchodu tvarované nálože zařízením dynamické ochrany se kovové pláty původně uzavřené ve vrstvě výbušniny začnou v důsledku detonace pohybovat směrem k vysokoenergetickému proudu střely a kříží jeho trajektorii. Současně je tryska dynamicky ovlivňována samotným výbuchem a nárazem do desek, ve kterých je přídavný pancíř.
Na videu je dobře vidět funkce dynamického pancíře. Výbuch a následný protipohyb představného pancíře projektil rozláme a tím minimalizuje jeho účinnost:
Všechno vede k tomu, že původně přímočaře tvarovaný kumulativní proud se trhá na části, což časem (v milisekundách) vede k jeho rozpadu a tedy poklesu schopnosti probít se pancířem. Výzkumy prvních generací odpovídaly snížení o 50 až 80 %.
Univerzální dynamická ochrana
Nejčastěji se dynamická ochrana používá v tradiční formě bloků, připevněných na původní pancíř. Vestavěná dynamická pancéřová ochrana, se kterou se počítá již při prvotním návrhu tanku, je univerzálnější, může zabírat větší prostor, je na ní možné znovu klást další vrstvy pancíře, zkrátka má zpravidla větší výkon, díky kterému působí proti všem typům protitankových střel.
Modernizovaný a reaktivním pancířem obložený ruský tank T-72 na veletrhu KADEX v Kazachstánu
To znamená, že poskytuje ochranu jak proti střelám s tvarovaným kumulativním nábojem, tak proti podkaliberním střelám, které působí na kinetickém principu.
Ačkoli zkoušky ukázaly, že tradiční návěsná dynamická ochrana proti podkaliberním střelám nefunguje (nesnižuje průchodnost munice pancířem), situace se dramaticky změnila, pokud byly dynamické ochranné prvky pokryty silnými plechy (tloušťka 15 až 20 mm) z oceli vysoké tvrdosti, tedy pokud byla dynamická ochrana integrální součástí plátů pancíře v daném tanku. Taková ochrana prokázala snížení průbojnosti pancíře nejen pro střely s tvarovaným kumulativním nábojem, ale také pro podkaliberní střely.
Vývoj dynamické ochrany
Vývoj dynamické ochrany dělíme do několika generací. První generace výbušných reaktivních pancéřových systémů (např. sovětský Kontakt-1 a izraelský Blazer) byla navržena jako demontovatelné kontejnery umístěné mimo korbu a věž tanku. Zajišťovaly ochranu tanku především proti střelám s tvarovanými kumulativními náboji, naopak proti kinetickým střelám byla ochrana stále minimální.
Patrně nejrozšířenějším tankem, který významně používá reaktivní pancíř, je ruský T-72B.
Sovětský tank T-64 s reaktivním pancířem (Muzeum tanků v Kubince u Moskvy)
Systém se vyznačoval jednoduchou konstrukcí a dostupností použitých materiálů. Jako výbušná nálož byla použita nejčastěji plastická trhavina, zajímavostí je, že v Izraeli to byla trhavina na bázi hexogenu Semtex. Podle údajů ze sovětských testů z roku 1982 vedla instalace systému dynamické ochrany Kontakt na sovětské tanky k 4 až 4,3× snížení pravděpodobnosti zničení tanků pozemními kumulativními zbraněmi u starších tanků T-55A a T-62. U modernějších typů tanků T-80B, T-72A a T-64B došlo k 1,8 až 2× snížení.
- Dynamický pancíř druhé generace, který se objevil v druhé polovině 80. let, se stal účinným i proti kinetické munici, které výrazně převyšují úroveň ochrany pasivního pancíře. Ze systémů druhé generace je nejznámější sovětský typ Kontakt-5.
- Dynamickou ochranu třetí generace představuje ruský Relikt a řada západních modelů.
- Dynamickou obranu čtvrté generace představuje ruský Malachit, některé německé, francouzské, izraelské a americké konstrukce.