Arto Nurmikko z americké Brownovy univerzity společně s kolegy z UC San Diego a Qualcommu přišli s nápadem, jak napojit lidský mozek na externí počítač pomocí masivní rádiové sítě. Namísto jednoho implantátu v lidském mozku, který snímá data a posílá je do externí krabičky, by byl mozek doslova posetý stovkami tzv. neurozrn (neurograin).
Jedná se o titěrné mikropočítače s vysílačem a plochou 0,25 mm2, které v sobě mají vše, co potřebují. Tedy případné snímače elektrické aktivity mozku, výpočetní jednotku a hlavně vysílač s anténou.
Neurozrno – mikropočítač s vysílačem. Jeden kus neumí skoro nic, když jich ale použijete tisíc, vyšlou do externího počítače ohromné množství dat o mozku.
Podobná neurozrna pak každé samo za sebe bude vysílat data do centrály, která musí být schopna zachytit třeba i tisíce údajů za jednotku času, což je problém. Neurozrna pochopitelně nepoužívají žádný sofistikovaný komunikační protokol typu Wi-Fi – to není vzhledem k jejich rozměrům (a tedy logické jednoduchosti) možné.
Nitro neurozrn. Výpočetní jednotku uprostřed obklopuje tištěná anténa. Díky nízké spotřebě se nabízí ambientní napájení (teplo, RF atp.)
Namísto toho budou jen primitivně vyzařovat bity do okolí a to asynchronně, protože zrna (zatím) nemohou komunikovat navzájem. Aby tedy přijímač namísto šumu zachytil nějaké dekódovatelné informace, zrna ke kódování použijí primitivní pulzně-šířkovou modulaci. Bit nuly bude představovat krátký záblesk signálu a bit jedničky dvojnásobný pulze.
V experimentálních podmínkách dokáže armáda tisícovky neurograinů komunikovat rychlostí až 10 megabitů za sekundu, což je aktuálně naprostý unikát, nic podobného totiž neexistuje.