Ekologičtí rebelové polévají plátna starých mistrů polévkou, přilepují se k letištním runwayím nebo rozprašují na nejrůznějších místech oranžový prášek. To vše ve jménu ochrany nebo ještě spíše záchrany životního prostředí. Ale možná má leckdo z nich doma psa, kočku nebo třeba akvarijní rybičky. Jak velké ekologické škody padají na vrub chovu domácích mazlíčků?
Ekologické dopady chovu domácích mazlíčků se hrubě podceňují. Přitom podle průzkumů německé společnosti GfK zaměřené na průzkum trhu vlastní nějakého domácího zvířecího mazlíčka více než polovina světových domácností. Pes vychází z těchto průzkumů jako skutečně nejlepší přítel člověka, protože ho v průměru najdeme ve třetině domácností.
Druhé místo na žebříčku popularity patří kočkám, které chová necelá čtvrtina (konkrétně 23 %) domácností. Třetím nejoblíbenějším domácím mazlíčkem jsou rybičky, které vlastní 12 % domácností. V průzkumu GfK bylo bez domácího zvířete 43 % domácností.
Počty domácích mazlíčků neustále rostou. Například v USA vyplývá ze statistik American Pet Products Association, že se podíl domácností s domácím mazlíčkem vyšplhal na 66 %, což je oproti stavu z roku 1988 nárůst o 10 %.
Pes jako ekologická zátěž
Na téma ekologických dopadů chovu domácích mazlíčků vyšla řada vědeckých studií. Kočky a psi jsou šelmy a to v sobě nezapřou. Nikdo nepochybuje o tom, že kočky zahubí obrovské počty volně žijících ptáků a dalších živočichů. Ani psi nejsou v tomto ohledu žádná neviňátka. Významná je ale ekologická stopa samotného chovu domácích zvířecích mazlíčků. Produkce krmiv a chovatelských potřeb představuje významnou zátěž.
Podle nedávné studie může být produkce roční dávky krmiv pro desetikilového psa zatížena emisemi odpovídajícím až 828 kilogramům oxidu uhličitého. Jiná studie přisoudila podobně velkému psovi uhlíkovou stopu „jen“ 240 kilogramů oxidu uhličitého a další dospěla k závěru, že uhlíková stopa roční produkce krmiva pro dvacetikilového psa představuje 530 kilogramů oxidu uhličitého.
Chov průměrně velké kočky s sebou nese uhlíkovou stopu odpovídající až 250 kilogramům oxidu uhličitého.
V celosvětovém měřítku je výroba suchého krmiva pro domácí zvířecí mazlíčky zatížena emisemi skleníkových plynů, které se vyrovnají zátěži životního prostředí zeměmi, jež se na žebříčku států s nejvyššími emisemi pohybují kolem 60. místa. Je to jedna desetina celosvětových emisí z proklínané letecké dopravy.
Akvarijní rybky a emise
Určení uhlíkové stopy chovu akvarijních rybek se netěší takovému zájmu jako analýzy ekologických dopadů chovu psů a koček, ale jedna taková studie nedávno vyšla a závěry jejího autora Williama Bernarda Perryho z Water Research Institute při Cardiff University jsou bezesporu zajímavé.
Podle něj se uhlíková stopa tropického akvária ve Spojeném království pohybuje od 85,3 kg do 635,2 kilogramů oxidu uhličitého za rok, což odpovídá 1,6 % až 12,4 % ročních emisí průměrné britské domácnosti. Do Perryho odhadu se promítá řada faktorů. Například velikost akvária se pohybuje od 50 do 400 litrů a také podmínky provozu nádrže bývají různé. Objem většiny akvárií v domácnostech se však pohybuje v rozmezí od 50 do 100 litrů.
Hlavní podíl emisí při chovu sladkovodních tropických ryb v akváriích padá na vrub výroby elektrické energie spotřebované pro napájení topných těles, světel a čerpadel. To je z hlediska emisí oxidu uhličitého mnohem významnější než přeprava tropických ryb ze zemí, jako je Singapur nebo Indonésie, do Evropy. Velikost uhlíkové stopy akvária se však liší v závislosti na zemi, kde jsou ryby chovány.
Například tropické ryby chované ve Francii mají mnohem menší uhlíkovou stopu než ryby chované ve Velké Británii, protože Francie nemá díky vysokému podílu produkce elektřiny atomovými elektrárnami tak vysokou zátěž produkce energie emisemi oxidu uhličitého.
Ryby a sucho
Dalším významným ekologickým faktorem chovu akvarijních rybek je spotřeba vody. Akvária pro chov sladkovodních tropických rybek jsou uzavřené systémy, takže se v nich hromadí zplodiny rybího metabolismu. Ve vodě stoupají hladiny amoniaku, který je pro ryby smrtící. Chovatelé proto pravidelně mění rybkám vodu.
Sladkovodním rybám upravují vodu z vodovodu, mořským rybám čistí vodu pomocí reverzní osmózy. Ta však není příliš účinná a na jeden litr vyčištěné vody připadá pět litrů vody odpadní. V závislosti na všech těchto faktorech se pohybuje roční spotřeba vody u akvária v širokém rozmezí. Například při týdenní náhradě 6 % vody v padesátilitrovém akváriu vodou z kohoutku je roční spotřeba 156 litrů.
Při týdenní obměně 25 % vody ve 400litrovém akváriu pomocí reverzní osmózy může spotřeba vyšplhat až na 31 200 litrů za rok. Tyto dva extrémní příklady odpovídají 0,2 % až 30,1 % průměrné roční spotřeby vody britské domácnosti.
Většina akvárií se spotřebou vody i produkcí emisí pohybuje mezi krajními hodnotami Perryho studie. William Perry ale upozorňuje, že podle scénářů vývoje klimatu musíme počítat s častějšími a vážnějšími obdobími sucha a pak se může jakákoli spotřeba vody pro akvária rychle ukázat jako neudržitelná.