V roce 1960 se David Latimer rozhodl ze zvědavosti zasadit do skleněného demižonu semena rostlin. V té době ho ani nenapadlo, že se z experimentu stane nádherná případová studie soběstačného uzavřeného ekosystému, který byl nazván „nejstarším teráriem na světě“.
V úvodu se krátce zastavme u slova terárium. V češtině tak označujeme zařízení k chovu bezobratlých živočichů, plazů a obojživelníků. V angličtině má trochu jiný význam – terárium je obvykle uzavíratelná skleněná nádoba s půdou a rostlinami, kterou lze kvůli údržbě otevřít, aby byl zajištěn přístup k rostlinám uvnitř.
Příroda si vystačí sama
Latimerova zahrádka v uzavřeném demižonu vzkvétá i po více než šedesáti letech. Přestože ji naposledy zaléval v roce 1972, rostliny v ní doslova bují. Je tak názornou ukázkou toho, jak fungují nejrůznější koloběhy v přírodě, která je díky nim takřka soběstačná.
David založil terárium v roce 1960 tak, že do desetigalonové skleněné nádoby (tj. cca 38 litrů) dal čtvrt litru vody a kompost. Poté do ní drátem spustil semena rostlin z rodu podeněk (Tradescantia). Nakonec demižon utěsnil, postavil do rohu zalitého sluncem a nechal matku přírodu, aby se postarala o vše podstatné.
Alfou a omegou téměř veškerého dění v demižonu je fotosyntéza, jež dodává rostlinám do vzduchu vlhkost a kyslík. Jak vlhkost narůstá, padají zpět na rostliny a půdu kapky vody. Listy opadávají a hnijí, čímž vzniká oxid uhličitý, který rostliny potřebují ke své výživě.
Zázrak fotosyntézy
Jediným vnějším zdrojem je světlo, jež poskytuje energii pro výživu a růst. Světlo svítí na listy a je přijímáno chlorofyly (zeleně zbarvené barvivo). Část světla rostlina ukládá jako energii ve formě adenosintrifosfátu, zbývající část je využita v kořenech ke zbavení se elektronů z vody. Elektrony jsou pak volné pro uvolnění kyslíku přeměnou oxidu uhličitého na sacharidy.
K rozkladu organického materiálu, jako jsou listy rostlin, využívá ekosystém buněčné dýchání. To provádějí bakterie, přijímající odpadní kyslík a uvolňující oxid uhličitý, který pomáhá rostlině růst. Rostliny používají podobný proces buněčného dýchání také k rozkladu živin, jež si uložily, když není k dispozici sluneční světlo (nejčastěji v noci).
Kromě toho v demižonu probíhá ještě koloběh vody. Rostliny nasávají vodu z půdy svými kořeny, kapalina se následně odpařuje z jejich povrchu a přechází do vzduchu. Zde se nakonec sráží a dopadá zpátky do půdy. Tento cyklus se opakuje stále dokola.
Sláva díky demižonu
Latimer umístil svou zahrádku ve skle asi dva metry od okna, kterým do místnosti pronikají sluneční paprsky. Jak již zaznělo, květiny vůbec nezalévá – pouze jednou za čas demižon pootočí, aby světlo dopadalo rovnoměrně ze všech stran. To je od roku 1972 veškerá péče, kterou zahrádce věnoval.
Zapečetěný ekosystém je již 27 let na stejném místě v domě manželů Latimerových, jež se nachází v Cranleighu v britském hrabství Surrey. Poprvé ho světu představil Chris Beardshaw v pořadu Radio 4 Gardeners Question Time ve vysílání rozhlasové stanice BBC.
Chris je nejen televizní moderátor, ale také zahradní designér. Davidova zapečetěná zahrada je podle něj skutečně dokonalou ukázkou koloběhu života a skvělým příkladem schopnosti rostlin recyklovat. Dodal také, že jde o stejnou metodu, kterou chce NASA využít při pěstování rostlin ve vesmíru.
„Rostliny fungují jako velmi dobré čističky, které odstraňují znečišťující látky ze vzduchu, takže vesmírná stanice může být efektivně soběstačná,“ řekl Beardshaw. „Je to skvělý příklad toho, jak jsou rostliny průkopnické a jak se udrží, když dostanou příležitost.“
Sám Latimer poněkud paradoxně říká, že zahrada v uzavřené nádobě je docela nudná. Zajímá ho hlavně proto, že chtěl vědět, jak dlouho celý systém vydrží fungovat. Plánuje, že až zemře, předá tento experiment svým dětem. Pokud o něj nebudou mít zájem, hodlá ho věnovat Královské zahradnické společnosti v Londýně.
