Profesor žurnalistiky Eric Freedman z Michiganské státní univerzity a docent Bahtijar Kurambajev z KIMEP University otevřeli na webu The Conversation téma, které již nějakou dobu rezonuje i na české akademické scéně. Jedná se o pochybné, takzvaně predátorské vědecké časopisy, před kterými u nás varovala například Univerzita Palackého v Olomouci, knihovna ČVUT, Univerzita Karlova či Mendelova univerzita v Brně.
Freedman a Kurambajev v úvodu konstatují, že daňoví poplatníci ve Spojených státech financují velké množství univerzitního výzkumu a tyto výsledky publikované ve vědeckých časopisech často přinášejí zásadní objevy v oblasti medicíny, bezpečnosti vozidel, potravin a dalších témat, která jsou přínosem pro širokou veřejnost.
Laťka pro publikování ve vědeckém časopise bývá často vysoká. Nezávislí odborníci pečlivě posuzují a připomínkují předložený výzkum – aniž by znali jména autorů nebo s nimi spojených univerzit. Na základě toho pak doporučují, zda má časopis článek přijmout, vrátit k přepracování nebo odmítnout. Každá práce je tak před zveřejněním pečlivě zredigována. Neustále však roste počet případů, kdy nejsou tyto zavedené a léty prověřené normy dodržovány.
Predátorské vědecké časopisy jako problém
Některé časopisy vyžadují od vědeckých pracovníků poplatky za zveřejnění jejich výzkumu – aniž by předtím práci redigovaly nebo kontrolovaly podle jakýchkoli etických nebo redakčních standardů. Tyto výdělečné publikace jsou často označovány jako predátorské časopisy, neboť se jedná o periodika, která se pouze vydávají za legitimní vědecké časopisy. Ve skutečnosti ale jde pouze o vydělávání peněz na leckdy nic netušících akademických pracovnících.
Dle odhadů vydávalo v roce 2015 996 vydavatelů více než 11 800 predátorských časopisů. To je zhruba stejně, jako počet legitimních akademických časopisů s otevřeným přístupem – dostupných čtenářům bez poplatků a archivovaných v knihovně podporované vládou nebo akademickou institucí. V roce 2021 existovalo podle jiného odhadu 15 000 predátorských časopisů. Tento nárůst může oslabovat důvěru veřejnosti v platnost výzkumu ve všech oblastech od zdravotnictví a zemědělství až po ekonomii a žurnalistiku.
„Jsme odborníci na žurnalistiku a mediální etiku, kteří vidí negativní dopady predátorského publikování na naše vlastní obory žurnalistiky a masové komunikace. Věříme, že je důležité, aby lidé pochopili, jak tento problém ovlivňuje společnost v širším měřítku.“ konstatují Freedman a Kurambajev ve svém článku.
Ve většině případů je výzkum publikovaný v těchto časopisech přízemní a ostatní vědci ho necitují. V některých případech však může takto publikovaný, ale špatně provedený výzkum – často v oblasti vědy – uvést vědce v omyl a přinést nepravdivé závěry.
Zavádějící praktiky
Publikování v časopisech je považováno za nezbytnou součást akademické práce, protože k povinnostem profesorů obecně patří přispívat novými poznatky a způsoby řešení problémů v jejich oborech výzkumu. Publikování výsledků výzkumu je často klíčovou součástí toho, aby si akademičtí pracovníci udrželi své místo, byli povýšeni nebo získali titul.
Predátorští vydavatelé často používají klamavé praktiky, aby přiměli vědce k publikování prací právě v jejich časopise. Například slibují recenzní řízení, což je proces, který zahrnuje kontrolu výzkumu nezávislými odborníky, které však ve skutečnosti vůbec neproběhne. Mezi další taktiky patří netransparentní účtování poplatků autorům za zveřejnění výsledků jejich výzkumu.
Výše poplatků se liší – například jeden vydavatel uvedl, že jeho běžná sazba je 60 dolarů (1 370 Kč) za vytištěnou stránku. Nejmenovaný autor přiznal, že za publikaci v tomtéž nakladatelství zaplatil 250 dolarů (5 710 Kč). Naproti tomu legitimní časopisy si po odborném posouzení práce za zveřejnění článků účtují velmi nízkou částku, případně neúčtují vůbec žádný poplatek.
Tento typ časopisů – z nichž asi 82,3 % má sídlo v chudých zemích, jako je Indie, Nigérie a Pákistán – vyhledává kořisti v řadách mladších akademických pracovníků, kteří jsou pod silným tlakem svých univerzit, aby publikovali výsledky výzkumu. Mladí doktorandi s nízkými platy, kteří mohou mít omezenou znalost angličtiny a malé zkušenosti s publikováním, jsou obzvláště zranitelní vůči agresivnímu marketingu vydavatelů, realizovanému většinou prostřednictvím e-mailu.
Neexistující šéfredaktor
Autoři, kteří publikují v nepoctivých časopisech, si mohou zveřejněné články přidat do svého životopisu, ale takové články jsou jen zřídkakdy čteny a citovány ostatními vědci, jak je to běžné u článků v legitimních časopisech. V některých případech dokonce nejsou články navzdory zaplacení vůbec nikdy publikovány.
Predátorští vydavatelé mohou mít také neobvykle široký rozsah témat, kterým se věnují. Freedman a Kurambajev například zkoumali singapurskou společnost PiscoMed Publishing, která se může pochlubit 86 časopisy v oborech od religionistiky a čínské medicíny až po farmacii a biochemii. Nepredátorská vydavatelství se často zaměřují jen na určité spektrum vědeckých oborů.
Další časopis – International Journal of Humanities and Social Science – uvádí, že publikuje v přibližně 40 oborech, včetně kriminologie, obchodu, mezinárodních vztahů, lingvistiky, práva, hudby, antropologie a etiky. Když Freedman tento časopis kontaktoval, obdržel e-mail podepsaný jeho šéfredaktorem, přičemž se mělo jednat o osobu spojenou s jistou americkou univerzitou. Když však na tuto univerzitu zatelefonoval, bylo mu řečeno, že škola nikoho s tímto jménem nezaměstnává.
Pro lidi, kteří čtou nějakou studii, je nesmírně obtížné rozpoznat, že vyšla v predátorském časopise. V některých případech jsou názvy těchto časopisů téměř totožné s názvy autentických vědeckých časopisů nebo mají obecné názvy jako „Academic Sciences“ a „BioMed Press“.
Oklamaní učenci
„V rámci studie z roku 2021 jsme provedli průzkum a rozhovory s vědci ze Severní Ameriky, Afriky, Asie, Austrálie a Evropy, kteří jsou uvedeni jako členové redakčních rad nebo recenzenti dvou predátorských časopisů pro žurnalistiku a masovou komunikaci.“ uvádějí Freedman a Kurambajev.
Jedna ze společností – David Publishing – uvádí jako svou adresu budovy, kde sídlí obchod s přepravními a poštovními schránkami a používá telefonní číslo z jižní Kalifornie. Tvrdí, že vydává 52 časopisů v 36 oborech, včetně filozofie, sportovních věd a cestovního ruchu. Několik vědců potvrdilo, že byli v těchto časopisech bez souhlasu uvedeni jako autoři. Jedno jméno se dokonce objevilo několik let po vědcově smrti.
Freedman a Kurambajev provedli průzkum a rozhovory se vzorkem obsahujícím autory 504 článků v jednom z predátorských časopisů zaměřených na žurnalistiku a masovou komunikaci. Chtěli zjistit, proč se tito autoři – od postgraduálních studentů až po řádné profesory – rozhodli zaslat svou práci do tohoto časopisu a jaké jsou jejich zkušenosti.
Zatímco většina autorů pocházela z chudých zemí nebo z jiných míst, jako je Turecko a Čína, jiní uváděli příslušnost ke špičkovým americkým, kanadským a evropským univerzitám. Mnoho oslovených si vůbec nebylo vědomo predátorského charakteru časopisu. Jeden z autorů řekl, že se o pochybných praktikách časopisu dozvěděl až poté, co si přečetl online příspěvek, který „varoval lidi, aby neplatili“.
Co je na tom špatně?
Autoři, publikující v predátorských časopisech, uvedli pro toto počínání celou řadu důvodů. Patřilo mezi ně dlouhé čekání na recenzní řízení a značný počet odmítnutí v renomovaných časopisech. V jiných případech akademičtí pracovníci přiznali, že se jejich univerzity více zajímaly o to, kolik publikují než o kvalitu publikace, v níž je jejich práce uvedena.
„V té době to pro mě bylo velmi důležité. Nikdy jsem už neplatil. Ale povýšil jsem. Moje instituce to uznala jako plnohodnotnou publikaci. Vydělal jsem na tom ... a udělalo to své,“ řekl v rozhovoru nejmenovaný autor z Blízkého východu.
Predátorské publikování představuje velkou překážku v úsilí o zajištění, aby byl nový výzkum kritických témat dobře podložený a pravdivý. To může mít mimo jiné důsledky ve zdravotnictví a lékařském výzkumu. Jak vysvětlil jeden odborník na zdravotnictví, existuje riziko, že by vědci mohli do své klinické praxe zahrnout chybné poznatky.
Vysoké standardy jsou zásadní ve všech oblastech výzkumu. Tvůrci politik, vlády, pedagogové, studenti, novináři a další by měli mít možnost spoléhat se při svém rozhodování na věrohodné a přesné výsledky výzkumu, aniž by museli neustále opakovaně ověřovat platnost zdroje, který se lživě vydává za důvěryhodný.