Všude hoří. Požáry se přehnaly Řeckem, Itálií, Kanadou, sežehly havajský ostrov Maui či svahy sopky Teide na Kanárských ostrovech. Rozsáhlé požáry nejsou specialitou moderní doby. Zuřily už v pravěku, měnily tvář krajiny a rozvracely celé ekosystémy. Sehrály významnou roli i při vyhynutí pravěké megafauny. K těmto závěrům došel tým vedený Emily Lindseyovou z University of Southern California v Los Angeles ve studii publikované vědeckým časopisem Science.
S výjimkou Afriky vyhynula většina velkých suchozemských savců přibližně před 11 700 lety. V Severní Americe vyhynuly více než tři desítky rodů velkých savců od mastodontů po šavlozubé kočkovité šelmy. Podrobnosti o přesném načasování a okolnostech zkázy pravěké megafauny zůstávají nejasné.
Co poslalo do té doby velmi úspěšné zvířecí obry na věčnost? O tom vedou vědci letité spory. Někteří připisují toto vymírání aktivitám člověka. Jejich oponenti vidí příčinu ve změně klimatu na konci poslední doby ledové.
Emily Lindseyová a její spolupracovníci zkoumali ostatky živočichů, kteří kdysi dávno uvízli v asfaltových jezírcích v losangeleské lokalitě Rancho La Brea a došli k závěru, že aktivity člověka a změna klimatu působily ve vzájemné souhře a vyvolaly zánik megafauny v tomto regionu. Oteplování a vysušování klimatu a lov s vypalováním porostů lidmi vedly k rozsáhlým požárům, které před zhruba 13 000 lety urychlily vymírání megafauny a navždy změnily tamější ekosystém.
Poklady z „Dehtových jam“
Muzeum Tar Pits La Brea uchovává největší světovou sbírku zkamenělin z doby ledové a již více než sto let hraje ústřední roli při studiu života zvířat a rostlin na konci pleistocénu. V tamějších přírodně vzniklých asfaltových jezírcích uvízly a uhynuly tisíce zvířat. Dochovaly se tu ve výborném stavu kosti desítek druhů megafauny obývající tamější krajinu v posledních 60 000 letech.
Tým použil radiouhlíkovou metodu k určení stáří 169 kostí sedmi různých zvířecích druhů – lenochoda Paramylodon harlani, velblouda Camelops hesternus, koně Equus occidentalis a bizona Bison antiquus a také šelem, které tyto býložravce lovily, včetně šavlozubé velké kočky Smilodon fatalis, pravlka obrovského (Aenocyon dirus) a lva amerického (Panthera atrox).
Z druhů, které nevymřely, zahrnuli vědci do analýz kojota (Canis latrans). Tato data porovnali s údaji o flóře získanými analýzami pylu v různě starých usazeninách, s daty o stáří uhlíků z dávných rozsáhlých požárů a s odhady četnosti populací tehdejších lidí a velkých savců na celém severoamerickém kontinentu.
Díky tomu mohli rekonstruovat velmi podrobnou chronologii změn klimatu a vegetace, požárů, demografického vývoje lidské populace a vymírání megafauny.
Lidé a jejich požáry
Výsledky výzkumu týmu Emily Lindseyové prokázaly stabilitu jihokalifornských populací savců v době ledové. Přibližně před 13 250 lety však došlo k prudkému poklesu populací sedmi zkoumaných živočichů, kteří pak v období před 13 070 až 12 900 lety vyhynuly.
Toto vymírání koresponduje se změnou životního prostředí, k níž došlo před 13 300 až 12 900 lety. Oteplilo se a průměrné teploty stouply o 5,6 °C. Zároveň ubylo srážek, což zvýšilo náchylnost tehdejší krajiny jižní Kalifornie k požárům. Těch začalo přibývat přibližně před 13 500 lety a nejvíce zuřily v období před 13 200 až 12 900 lety.
Lidé přišli na tichomořské pobřeží Severní Ameriky před 16 000 až 15 000 lety a žili po boku megafauny 2 000 až 3 000 let. Ačkoli lidé v tomto období zvířata lovili, přispívali k zániku megafauny jen v omezeném rozsahu, protože jejich populace byly málo početné.
Jinak tomu bylo s požáry, které zuřily v této oblasti Severní Ameriky opravdu intenzivně asi tři sta let. Ty měly na vegetaci zničující dopad. Lesy ustoupily keřovité vegetaci označované jako chaparral. Zvířata přicházela o vhodné životní prostředí, jejich stavy rychle klesaly, což vyústilo až ve vyhynutí megafauny v jižní Kalifornii. Požáry často zakládali lidé, jejichž počty v té době narůstaly.
„Je to takový začarovaný kruh,“ přibližuje změnu Emily Lindseyová. „Lovem velkých býložravců se zvyšuje náchylnost ekosystému k požárům, protože v krajině zůstává více nespasené vegetace. Ta je navíc vysušená horkem a nedostatkem srážek a snáze hoří. Jak přibývá lidí, stoupá i počet ulovených velkých býložravců a množství hromadící se suché biomasy v krajině.“
Přesah do dneška i na celou Ameriku
"Ohněm může i malý počet lidí změnit zásadně přírodní poměry na rozsáhlém území," říká Emily Lindseyová a upozorňuje, že klimatické změny pozorované v současné Kalifornii jsou podobné těm, jež se tu odehrály v pozdním pleistocénu. „Teploty stoupají a oblast se vysušuje. Pozorujeme také dramatický nárůst požárů. Zdá se, že historie se opakuje."
Vědci uznávají, že jejich studie nabízí jen příběh vymírání v oblasti Rancho La Brea, ale jsou přesvědčeni, že zároveň vrhá nové světlo i na vymírání megafauny v celé Severní Americe. Příběh z Rancho La Brea měl zřejmě na mnoha místech severoamerického kontinentu své reprízy.
Například mamuti a mastodonti přežívali v mnoha částech Severní Ameriky až do doby před přibližně 12 700 lety a byli loveni pravěkými lidmi tzv. cloviské kultury v období před zhruba 13 000 až 12 700 lety. I tady zřejmě mohla sehrát roli fatálního úderu změna klimatu spolu s požáry a změnami vegetace na rozsáhlých územích.
Ostatně, katastrofální požár na Havaji měl zjevně podobnou příčinu – tedy proměnu krajiny v časovanou zápalnou bombu. Ve vnitrozemí ostrova Maui se nahromadila obrovská masa uschlých invazních travin. Jejich masovému šíření dlouho bránilo pěstování cukrové třtiny a ananasů na plantážích.
To se ale přestalo vyplácet a farmáři nechali plantáže zpustnout. Uvolněný prostor velmi rychle zabraly traviny, jako je Megathyrsus maximus, Melinis minutiflora nebo Cenchrus ciliaris (česky dochan nevzhledný).
Tyto traviny dovezli na Havaj už v 18. století z Afriky evropští osadníci, kteří tak chtěli zajistit chovanému skotu pastu odolnou vůči havajskému období sucha. Trávy porostly v posledních letech nejen opuštěné plantáže, ale i okraje cest a pozemky mezi domy. Období sucha přečkají ve vysušeném stavu a s nástupem dešťů rychle obrazí.
Bohužel, ve vyschlém stavu snadno vzplanou. Oheň je ale nezničí. Naopak, jsou to první rostliny, které začnou na spáleništi růst. Po požárech se jim tak nabízí dokonalá příležitost obsadit i místa, kde se do té doby v konkurenci jiných rostlinných druhů neprosadily.
Tyhle informace o hořlavých travinách a s nimi spojených hrozbách nejsou žádnou novinkou. Vědci varovali před požárním rizikem, které invazní trávy představují, už před pěti lety, když požár na Maui zničil jednadvacet domů.
Pětaosmdesát procent spálené plochy bylo aspoň zčásti zarostlých cizími travinami. Bohužel, nikdo na tato varování nereagoval, a tak sucho, prudký vítr a uschlé traviny vytvořily dokonalé podmínky pro katastrofu, která připravila o život více než stovku lidí a způsobila nedozírné hmotné škody.