DNA | Dinosauři

Šance na získání DNA dinosaurů stouply. Jurský park se ale ještě otevírat nebude

  • Výjimečně zachovalá chrupavka dinosaura stará 70 milionů roků obsahuje pravěké proteiny
  • Vědci v ní nalezli snad i stopy po dinosauří dědičné informaci
  • Ožije vize Jurského parku ze slavného Crichtonova románu a Spielbergova filmu?

Americký spisovatel Michael Crichton vydal v roce 1993 svůj román Jurský park jen den poté, co tým genetika George Poinara oznámil na stránkách předního vědeckého časopisu Nature izolaci DNA z exempláře pravěkého brouka konzervovaného v kusu jantaru nejméně 120 milionů roků.

Poinar působil jako Crichtonův vědecký konzultant a oba se dobře znali. Dobře načasované vydání sci-fi knihy a publikace vědeckého objevu posloužily jako skvělé PR oběma. Crichtonův román dostal ve světle Poinarovy publikace reálnější kontury. Poinar zase mohl těžit z Crichtonovy popularity a přitáhnout k svému objevu pozornost mnohem širší veřejnosti. Jen o rok později oznámil americký tým izolaci zlomků DNA dinosaura.

Bohužel, pokrok ve výzkumu pravěké DNA poslal Poinarův vědecký článek i objev dinosauří DNA za Jurským parkem mezi literaturu žánru sci-fi. Vědci, kteří se těšili z DNA staré miliony let, se stali obětí laboratorní chyby. Pozdější výzkumy odhalily, že poločas rozpadu DNA ve fosiliích se pohybuje kolem pěti staletí a teoreticky tak lze získat analyzovatelnou DNA z fosilií starých nejvýše sedm milionů let. To je příliš krátká doba nejen na brouka žijícího před 120 miliony roků, ale i na všechny druhohorní dinosaury z Crichtonova románu.

Vědcům se podařilo izolovat DNA z fosilií starých nejvýše statisíce roků. Získali dokonce kompletní genomy pravěkých tvorů, jako byli mastodonti nebo vyhynulí obří lenochodi rodů Megatherium, Megalonyx, Mylodon a Nothrotheriops. Vědci také zkompletovali dědičnou informaci vyhynulých pravěkých druhů člověka – neandrtálců a denisovanů. Dinosauří DNA ale zůstávala pro obor paleogenomiky fatou morganou.

Nyní se snad blýsklo na lepší časy zásluhou mezinárodního týmu vedeného Alidou Bailleulovou pracující v Ústavu paleontologie obratlovců a paleoantropologie Čínské akademie věd v Pekingu. Ti publikovali ve vědeckém časopise National Science Review výsledky výzkumu výjimečně dobře zachované chrupavky mláděte dinosaura Hypacrosaurus stebingeri. V chrupavce našli nejen dinosauří bílkoviny, ale také zbytky buněk, chromozomů a snad i DNA. 

DNA přežívá déle, než se myslelo

Hypakrosauři patřili k býložravým dinosaurům ze skupiny hadrosaurů. Žili před 72 až 67 miliony roků a dorůstali poměrně velkých rozměrů. Na délku měřili přes osm metrů a vážili až tři a půl tuny. Ostatně jejich vědecké jméno lze přeložit jako „bezmála nejvyšší dinosaurus“.

Nález proteinů ve fosilii dinosaura staré 70 milionů let nepředstavuje až tak velké překvapení. Proteiny mají podstatně delší životnost a v těle včetně kostí a zubů se jich vyskytuje mnohem víc než dědičné informace. Objev stop po DNA však překvapivý zcela jistě je. Zdaleka nejde o DNA, z které bychom mohli sestavit kompletní dinosauří genom.

Pokud se výsledky týmu Alidy Bailleulové potvrdí, bude to znamenat, že DNA za příhodných podmínek přežívá podstatně déle, než si vědci dosud mysleli. Stoupá tak šance na získání DNA dalších pravěkých tvorů včetně zvířecích předchůdců člověka.

Na oživení mamutů, srstnatých nosorožců nebo šavlozubých tygrů to stačit nebude. K tomu je potřeba mnohem více než úlomky DNA. Popravdě řečeno, dnes nám k tomu nestačí ani kompletní znalost genomu pravěkých zvířat. Pokud by se měli vědci pokusit o naklonování vyhynulých živočichů, potřebovali by nenarušená jádra buněk těchto tvorů. A ta se nedochovala.

V chrupavce mláděte hypakrosaura jsou sice patrné struktury, jež zbyly z buněk tvořících chrupavku, ale ty nenarušené jádro neobsahují. Alida Bailleulová je přesvědčena, že našla dokonce i zbytky chromozomů, ale z DNA v nich zůstala nanejvýše „genetická drť“. A ani to není jisté.

Nedávno odhalili vědci z Princeton University, že v dinosauřích fosiliích sídlí zvláštní komunita bakterií, která se nápadně liší od mikrobů v okolní půdě.  Co tyto mikroby do dinosauřích fosilií přitahuje, není zatím jasné. Jisté však je, že tyto mikroorganismy přinášejí do kostí a zubů druhohorních ještěrů svou vlastní DNA a své vlastní proteiny, které pak mohou komplikovat hodnověrnost analýz a svádět vědce na falešnou stopu.

Pokud je tomu tak i v případě chrupavky hypakrosaura, rozplynou se nám vyhlídky na náhled do dinosauří dědičné informace opět jako pára nad hrncem.

Titulní foto: Will Fisher, CC BY-SA 2.0

Diskuze (7) Další článek: Spotify pomalu míří k černým číslům. Nárůst uživatelů hlásí o 31 procent

Témata článku: Výzkum, Genetika, DNA, Dinosauři, Chrupavka, Jurský park, Michael Crichton, Peking, Fosilie, Milióny let, Protein, Nature, Dinosaur, Dědičná informace, Princeton University, Vědec, Spielberg


Určitě si přečtěte