Když Elon Musk loni na podzim představil prototyp svého lehce post-apokalyptického elektrického automobilu Cybertruck, společnost se rozdělila na dva ostré tábory. Zatímco jedni začali vyplňovat předprodejní online formuláře, druzí si jen nevěřícně klepali na čelo s tím, že se jedná o nejbláznivější vůz, který se kdy dotkl asfaltové vozovky.
Ale pozor, tak tomu rozhodně není. Spíše naopak. Více než sto let automobilismu a k tomu divoká desetiletí studené války jako bonus totiž zrodily dnes už zapomenuté exempláře, kterým Cybertruck nesahá ani po kotníky. Pojďme se na některé a nich podívat.
Kráčivý bagr
Samostatnou kapitolou s mnoha tisíci videi na YouTube je kráčivý bagr – v angličtině walking excavator. Pod touto terminologickou zkratkou na internetu narazíte na nepřeberné množství strojů, které k pohybu nepoužívají pouze kola, ale i nejrůznější podoby hydraulických zdvihů a končetin.
Alespoň trošku kráčející bagr dnes uvidíte na každé větší stavbě
Ty jim umožňují jak zdolání téměř libovolné překážky, tak obecně mnohem vyšší stabilitu a práci s rozložením těžiště ve složitém terénu.
Ani jeden z těchto relativně malých kráčejících bagrů se však nevyrovná bizarnímu těžebnímu bagru ruské provenience ESH-6/45, jehož krátké video v létě prolétlo sociálními sítěmi, byť originál na YouTube (níže) je o něco staršího data.
Obří kráčející ruský bagr, který v létě bavil sociální sítě:
Mašina váží úctyhodných 278 tun a o její provoz se stará hned několik silných elektromotorů a generátorů. Slávy se však dočkala hlavně kvůli svému pohybu. Motory pohání dvojici končetin, které umožňují kolébavý pohyb dopředu a dozadu.
Chodící bagr ESH-6/45 z Ruska se tak snadno nezaboří
Díky tomu bagr neuklouzne, je stabilnější a může pracovat i na měkčím podloží, kde by už měla klasická kolová vozidla vážný problém. Ale pozor, rozhodně to neznamená, že je ESH-6/45 elektrickým pírkem. Když se bagr dá do pochodu, zatíží podloží úctyhodným tlakem 108 kPa.
Co je to však proti prototypu z laboratoří ARPA a GE, které v polovině minulého století sestrojily čtyřnohý automobil. Podíváme se na něj v další kapitole.
Čtyřnohý automobil
Prototyp čtyřnohého stroje s elegantními černými botkami spatřil světlo světa na přelomu 60. a 70. let minulého století. Společný výzkumný projekt někdejší federální agentury ARPA (dnes DARPA) a strojařského hegemona General Electric měl za úkol vyvinout mašinu, která by chůzí pomocí důmyslného systému hydraulických aktuátorů zdolala prakticky jakýkoliv terén.
Desítky let před zrodem robotické ikony Boston Dynamics:
Americká armáda doufala, že stroj s jedním řidičem uveze až 220 kilogramů užitečného nákladu, který dopraví téměř kamkoliv. Byť to vůz během zkoušek nakonec dokázal, uměl chodit vpřed a vzad a také se otáčet, armáda brzy přišla na to, že je nákladní vrtulník mnohem praktičtější.
Kybernetický kráčející stroj od ARPA a GE, aneb výzkum v polovině studené války
Cybernetic Walking Machine je dodnes k vidění ve virginském U.S. Army Transportation Museum a my vřele doporučujeme k nahlédnutí tuto galerii na Flickru, kde jsou k vidění desítky dalších bizarních exponátů z laboratoře ARPA.
Bizarní byly ale i vozy tradiční konstrukce. Třeba prototyp Rhino s hemisférickými koly, který si ukážeme v další kapitole.
Rhino
Dalším zapomenutým automobilem 20. století je prototyp Rhino (nosorožec) z dílen Marmon-Herrington. Světlo světa spatřil v roce 1954 a čtveřice jeho hemisférických kol měla zajistit, aby se nosorožec při jízdě prakticky neodkázal převrátit.
Rhino na dobovém videu:
Později se na scéně objevilo ještě několik dalších exemplářů s takto upravenými koly, kdy často běžnou pneumatiku doplňoval nadstavec ve tvaru polokoule. Dnes už tato technologie ale prakticky vymizela.
Rhino díky svým hemisférickým kolům zvládl jízdu jak po asfaltu, tak v těžkém terénu
Tím ale výčet exotických vozidel nekončí. Na řadě je Rolligon s obřími pneumatikami s nízkým tlakem. Toto jer jedna z mála technologií, která přežívá dodnes.
Rolligon
Technologii bizarních automobilů na obřích pneumatikách nahuštěných na relativně nízký tlak poprvé představil William Albee už v roce 1951, přičemž dobová legenda, kterou cituje i časopis Life z března 1953, praví, že se Albee inspiroval u Inuitů.
Rolligon na dobovém videu:
Obyvatelé severoamerické tundry totiž používali nafouknuté vaky z kůže mrožů a dalších ploutvonožců, na kterých váleli těžké předměty po měkkém sněhu. Právě tímto způsobem dostali z vody na břeh i své těžké rybářské lodě.
Albee nahradil nebohé nafouknuté ploutvonožce gumou vyztuženou nylonem, nechal si vyrobit obrovský nafukovací válec a připevnil jej na nápravu tehdejšího malého nákladního automobilu. Výsledkem byl vůz, který zdolal rychlostí 16 km/h prakticky jakoukoliv překážku a stejně jako vynález Inuitů se nebořil do sněhu.
Evoluce rolligonových kol od padesátých let po současnost
A co víc, kdyby vás takový stroj, který záhy získal obchodní název Rolligon, přejel, díky nízkému vnitřnímu tlaku v obří pneumatice by to byla leda tak trošku ostřejší thajská masáž, která by vám nijak neublížila.
Dnes se technologie rolligonů používá třeba v severské tundře Aljašky a Kanady a využívají ji zejména těžební společnosti. Ostatně, značku vlastní jedna z nich –texaská korporace National Oilwell Varco.
Na závěr se podíváme ještě na dva exotické automobily z 1. poloviny 20. století. Byly to miniautomobily a zatímco jeden připomínal válečnou stíhačku, druhý současný experimentální elektrovůz.
I malý kašpárek…
Naši exkurzi do světa podivných vozů zakončíme sbírkou neméně bizarních miniautomobilů. Jedním takovým byl německý motoskútr Messerschmitt KR200.
Tak trochu Velorex, tak trochu stíhací letoun Luftwaffe
V poválečných letech se jich vyrobilo okolo 40 tisíc kusů a exotická tříkolka musela zaujmout každého fanouška německého letectva. V kabině pro dva se sedělo za sebou a namísto volantu tu byla páka připomínající letecký knipl nebo řidítka motorky. Ostatně, on to ve své podstatě opravdu byl zakrytovaný skútr.
Messerschmitt KR200 na dobovém videu:
Kdybychom se posunuli ještě o dalších deset let zpět, na pařížských silnicích bychom mohli spatřit prototyp miniautomobilu L'Œuf électrique – elektrického vajíčka. Vůz se mohl pochlubit dojezdem až 100 kilometrů a rychlostí okolo 70 km/h, k čemuž mu pomohla sada 12V elektrických baterií pod společnou sedačkou pro jednu až dvě osoby.
Důvod k elektrifikaci přitom tehdy neměl nic společného s ekologií provozu, jako spíše s vypuknutím světové války. Benzínu bylo v okupované Francii nedostatek, a tak se pařížský konstruktér Paul Arzens pokusil najít jiné řešení.
Elektrické vajíčko na dobových fotografií pro dokreslení jeho futuristické konstrukce
Nutno podotknout, že použité baterie byly tehdy ještě více nedostatkovým zbožím než benzín, Arzens se proto po válce pokorně vrátil ke spalovacímu benzínovému motoru Peugeot s jedním válcem a výkonem 5,5 koňských sil.
Karoserie elektrického vajíčka a hlavně její vize malého a levného městského vozítka v následujících desetiletích inspirovala hromadu dalších průmyslových designérů včetně těch, kteří dali život prototypu autonomního elektroauta Waymo.
Základní principy elektrického vajíčka se promítly i do prototypu elektrického autonomního Wayma, byť firma později přešla na praktičtější hybridní vozy Chrysler Pacifica
Znáte nějaká další exotická vozidla všeho druhu, která se zcela vymykají průměru? Pochlubte se nám i ostatním v diskuzi pod článkem.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na devíti webech.
Vyzkoušet za 1 Kč
Nebo samostatné Živě Premium
