Říká se jim „tarantule“, ale správný název je „sklípkani“. Nejspíš proto, že některé druhy tráví většinu života ve vyhrabané trubicovité noře (tedy jakémsi „sklípku“) vystlaném pavučinou a odtud podnikají výpady na živočichy, kteří se k jejich úkrytu neopatrně přiblíží.
Název tarantule byl sklípkanům přisouzen nedopatřením. Často byli zaměňováni s pavouky slíďáky (Lycosa), z nichž největší popularity dosáhl zřejmě slíďák tarentský (Lycosa tarantula) pojmenovaný podle italské provincie Tarento se stejnojmenným hlavním městem.
S tímto pavoukem je spojován i vznik tance známého jako tarantela nebo také pizzica. Ke kousnutí „tarantulí“ docházelo hlavně v létě při sklizni zemědělských plodin a obětí se stávaly nejčastěji ženy. Ty pak v obavách z otravy jedem slíďáka, tzv. tarantismu, divoce tancovaly a věřily, že se tak účinků jedu zbaví. Dnes je tarantismus považován za projev hysterické reakce na kousnutí pavoukem.
Největší pavouci světa
Sklípkani dorůstají impozantních rozměrů s rozpětím nohou (tedy vzdálenost od konce levé zadní ke konci pravé přední končetiny) až 28 centimetrů a hmotností až 170 gramů. Mnozí sklípkani mají tělo i končetiny hustě porostlé chlupy. Jsou to neúprosní lovci schopní zabít i malé obratlovce.
Ačkoli mají pavouci pověst nesnášenlivých individualistů, sklípkany najdeme často ve společnosti překvapivých partnerů. Nejednou sdílejí úkryt s žábami, hady a také mravenci mnoha druhů. Tým vedený Williamem Lamarem z University of Texas v americkém Tyleru nyní ve studii publikované vědeckým časopisem Journal of Natural History popsal zhruba šedesát příkladů doposud neznámých soužití sklípkanů s žábami.
„Žáby, které žijí v úkrytech sklípkanů, tam jsou chráněny před predátory. Na oplátku se živí hmyzem, který by mohl ublížit sklípkanovi, jeho vajíčkům či mláďatům. Zdá se, že sklípkani nejsou tak děsiví tvorové, za jaké jsou obvykle považováni,“ říká Lamar.
Sklípkani a mravenci
Lamarův tým se zabýval také soužitím sklípkanů s mravenci. Z jejich pozorování vyplývá, že mravenci legionáři známí svými „nájezdy“, při nichž se zmocňují i poměrně velkých živočichů, se dospělým sklípkanům vyhýbají, i když jiné členovce bez milosti zabijí a sežerou. Sklípkani si rádi pochutnají na mravencích, ale mravence legionáře tolerují.
Mravenci legionáři vlezou do sklípkanovy nory, vysbírají zbytky jeho potravy a noru tak vyčistí. Sklípkanům tím významně prospívají. Když se mravenci přeci jen pokusí na sklípkana zaútočit, neuspějí, protože se mu nedostanou na tělo ani končetiny přes tuhé chlupy. Husté ochlupení chrání sklípkany také před bodnutím mravenčím žihadlem.
Lamar a jeho spolupracovníci se domnívají, že se chlupy sklípkanům vyvinuly jako ochrana před nejrůznějšími nepřáteli. Mnoho sklípkanů z Nového světa brání svá vajíčka tak, že je pokryjí žahavými chlupy uvolněnými z povrchu těla. Často to stačí nepřítele odradit od útoku, ale pokud predátor na takto chráněná vajíčka sklípkana přeci jen zaútočí, můžou ho chlupy dokonce zabít. Chlupy také ubrání vajíčka před poškozením malými drobnými živočichy, jako jsou mravenci.
Alternativní obrana
Některé druhy sklípkanů zřejmě ochranu před mravenci nepotřebují. Jejich tělo kryje jen řídký porost chlupů, který dravé mravence nezastaví. Tito pavouci mohou při střetech s mravenci volit jiné způsoby obrany. Lamarův tým zdokumentoval například jedinečnou únikovou strategii používanou stromovými tarantulemi Nového světa při ohrožení mravenci.
„Při terénním výzkumu v Peru jsme pozorovali samici sklípkana Avicularia hirschii, která opustila svůj úkryt zbudovaný z pavučinového vlákna a zavěsila se za okraj listu konečky předních končetin. Zjevně vycítila, že se blíží mravenci legionáři pátrající po živé kořisti,“ říká člen výzkumného týmu Alireza Zamani z university ve finském Turku.
Podle Lamara a spol. mohou sklípkani využívat také obranné strategie založené na chemické ochraně. Vědci mají důvodné podezření, že pavouci nesou ve své kutikule specializované žlázy a těmi vylučují látky odpuzující predátory.
„Ve prospěch této hypotézy svědčí zjištění, že kočky a psi, kteří mají vynikající čich, sebou po přičichnutí ke sklípkanovi cuknou a následně vyklidí pozice. Sklípkani mají v kutikule žlázy neznámé funkce, které ústí na povrch těla štěrbinovitými otvory. Těmi mohou vylučovat do okolí látky, jež u koček nebo psů tuto reakci vyvolají,“ říká Zamani.