Vypadá to, že jedna z nejbizarnějších a zároveň nejúchvatnějších připomínek sovětské éry se chýlí ke konci. Po více než padesáti letech, kdy neúnavně plála uprostřed turkmenské pouště, slavná „Brána do pekla“ (viz Wikipedia) konečně ztrácí na síle. Státní plynárenská společnost Turkmengaz nedávno oznámila, že intenzita ohně v kráteru Darvaza klesla na zhruba třetinu a dnes jsou plameny patrné jen v bezprostřední blízkosti.
Vznik tohoto úkazu byl dílem náhody a špatného odhadu. V roce 1971 zde sovětští geologové prováděli vrtné práce, když narazili na rozsáhlou podzemní kapsu zemního plynu. Vrtná souprava se propadla a zanechala po sobě kráter, ze kterého začal unikat metan.
Brána do pekla na Google Maps:
Aby zabránili jeho šíření, rozhodli se plyn zapálit s mylnou představou, že za několik dní vyhoří. Plameny však vydržely plát dlouhých 54 let. V noci byl žár vidět na kilometry daleko a místo se stalo symbolem nechtěných důsledků lidského zásahu do přírody. Přesné okolnosti jsou dodnes zahaleny tajemstvím, jelikož chybí oficiální sovětské záznamy, a některé teorie kladou vznik jámy již do 60. let a její zapálení až do 80. let.
Vyhladovění „Brány do pekla“
Nyní se však ve spolupráci s OSN a dalšími institucemi podařilo najít řešení, jak plameny uhasit. Nejde přitom o hašení samotného ohně, ale spíše o jeho „vyhladovění“ s cílem zachytit metan dříve, než unikne do ohnivého jícnu. Kolem kráteru byly otevřeny nové a znovu zprovozněny starší vrty a v okolí se intenzivně těží plyn.
Jde o logický krok: země, která disponuje čtvrtými největšími zásobami zemního plynu na světě, čelí kritice za masivní úniky metanu (plynu, který je pro klima mnohonásobně škodlivější než oxid uhličitý). Dlouhá léta nekontrolované úniky z Brány do pekla přispívaly ke globálním emisím.
Tento ohnivý amfiteátr o průměru 60 až 70 metrů a hloubce 30 metrů přitahoval nejen turisty, ale i dobrodruhy. Jediným člověkem, který kdy sestoupil na jeho dno, se v roce 2013 stal kanadský badatel George Kourounis. Ve speciálním obleku, při teplotě 400 °C , odebral vzorky půdy, v nichž vědci později objevili extremofilní bakterie – mikroorganismy, které dokáží přežít v extrémně vysokých teplotách a suchém prostředí.
Turkmenistán tak přijde o turistickou atrakci
Z průmyslové havárie se tak postupem času stala hlavní turistická atrakce Turkmenistánu, oficiálně pojmenovaná „Záře Karakumu“ („Garagum ýalkymy“). Místo navštěvuje zhruba 6000 zahraničních turistů ročně. Kolem hořícího útvaru dokonce vyrostly jurtové tábory pro cestovatele.
„Bránu do pekla“ si oblíbil i bývalý prezident Gurbanguly Mälikgulyýewiç Berdimuhamedow, který zde v roce 2019 v terénním autě předváděl kaskadérské kousky, aby rozptýlil zvěsti o své smrti. Ukázal tak, jak se i z ekologické zátěže může stát nástroj propagandy.
Příběh Brány do pekla je varováním i inspirací. Ukazuje, jak snadno může člověk nechtěně spustit proces, který se pak desítky let vymyká kontrole. Zároveň je ale příkladem, že i zdánlivě beznadějné situace lze řešit, pokud se spojí věda, technologie a politická vůle.
Uzavírání Brány do pekel je tak symbolickým koncem jedné éry. Přestože se nejedná o jediný dlouhotrvající požár na světě – například uhelná sloj v americké Centralii hoří už od roku 1962 – „Brána do pekla“ byla unikátní svou vizuální působivostí. Její pozvolné uhasínání představuje vítězství moderního inženýrství a snad i začátek zodpovědnějšího přístupu k obrovskému nerostnému bohatství země.