Možná jste také slyšeli o žábě, která se klidně nechá uvařit za živa, pokud ji vložíte do hrnce s chladnou vodou a následně ji pomalu ohřejete. Prý si prostě nevšimne, že teplota pomalu ale jistě stoupá, na rozdíl od situace, kdy byste žábu vhodili do vroucí vody – v takovém případě by údajně měla vyskočit. Jenže ono je to všechno úplně jinak.
Bajka o vaření žáby se často používá například jako metafora k tomu, jak lidstvo vnímá (nebo spíše nevnímá) klimatické změny. Protože přicházejí pomalu, není většina jedinců schopna je registrovat. Možná si jich všimnou až v okamžiku, kdy už bude pozdě. Této zkratky jsem se dopustil v titulku článku Uvaříme se jako žáby v hrnci. Evropa se otepluje rychleji než ostatní kontinenty, varují meteorologové, za který si nyní sypu pomyslný popel na pleš.
Jak to tedy je s tou vařenou žábou?
Na české Wikipedii je k nalezení heslo syndrom vařené žáby. V jeho úvodu je vysvětlen výše zmíněný fakt, že „označuje neschopnost nebo neochotu lidí reagovat nebo si uvědomovat hrozby, které se neobjeví náhle, ale přicházejí pomalu a postupně narůstají.“
Hlavním důvodem, proč je příběh o vařené žábě tak oblíbený, je skutečnost, že jde o snadný způsob, jak metaforicky varovat před jakoukoli pomalu rostoucí hrozbou. Zásadním problémem je ale skutečnost, že v realitě se žába v hrnci zachová úplně jinak.
Tento mýtus vyvrátil před deseti lety magazín Fast Company článkem, ve kterém se k otázce vařené žáby vyjadřoval kurátor plazů a obojživelníků z Národního přírodovědného muzea George R. Zug. „No, to je, dovolte mi říct, blbost.“ odpověděl tehdy na slovo vzatý odborník.
Žába v hrnci z pohledu vědců
Anglická Wikipedie rozebírá termín boiling frog (vařící se žába) výrazně obšírněji než česká. „Zatímco některé experimenty z 19. století naznačovaly, že základní premisa je pravdivá, pokud je zahřívání dostatečně pozvolné, podle moderních biologů je tato premisa nepravdivá: změna místa je pro žáby a další ektotermy (živočichy neschopné si udržet stálou tělesnou teplotu) přirozenou termoregulační strategií a je nezbytná pro přežití v přírodě.“
Skutečnost je tedy taková, že pokud byste nechali postupně zahřívat hrnec, ve kterém by byla umístěna žába, reagovala by na vzrůstající teplotu snahou o jeho opuštění – tedy nejpravděpodobněji vyskočením ven. Naopak v případě, že byste vhodili žábu do již vroucí vody, by s největší pravděpodobností vůbec nevyskočila, protože by prakticky okamžitě zemřela.
Přesto pokusy z 19. století údajně prokázaly, že se žáby nepokoušejí uniknout z postupně ohřívané vody. Nejčastěji je zmiňován Heinzmannův pokus z roku 1872, který ukázal, že se normální žába nepokusí uniknout, pokud je voda zahřívána dostatečně pomalu. O tři roky později dospěl ke stejnému závěru německý badatel Fratscher.
Žába se prostě neuvaří
V roce 1888 americký učitel, epidemiolog a bakteriolog William Thompson Sedgwick uvedl, že zdánlivý rozpor mezi výsledky různých pokusů je důsledkem rozdílné rychlosti zahřívání. Později tento závěr vysvětlil americký psycholog Edward Wheeler Scripture v knize The New Psychology: „V jednom pokusu byla teplota zvyšována rychlostí 0,002 °C za sekundu a žába byla po dvou a půl hodinách nalezena mrtvá, aniž by se pohnula.“
Moderní vědecké prameny uvádějí, že tento údajný jev prostě není pravdivý. V roce 1995 řekl biolog z Harvardovy univerzity Douglas Melton: „Když dáte žábu do vařící vody, nevyskočí. Zemře. Když ji dáte do studené vody, vyskočí dřív, než se ohřeje – nezůstane sedět na místě.“
V roce 2002 uvedl zoolog z Oklahomské univerzity Victor H. Hutchison, který se zabývá výzkumem tepelných vztahů obojživelníků, že „legenda je zcela nesprávná!“. Popsal, jak bylo na základě současných výzkumných experimentů stanoveno kritické teplotní maximum pro mnoho druhů žab: jakmile se voda ohřeje asi o 1 °C, během minuty aktivita žáby vzroste, protože se bude snažit uniknout. Nakonec vyskočí, pokud se jí to podaří.