O kontroverzním experimentu, který provedl tým španělského biologa Juana Carlose Ispizuy Belmonteho působícího na kalifornském Salk Institute for Biological Studies ve spolupráci s čínskými vědci, se už nějakou dobu šuškalo.
Byly to však jen dohady, protože detaily pokusu znali jen jeho přímí aktéři. To se nyní změnilo, protože americko-španělsko-čínský tým publikoval výsledky v předním vědeckém časopise Cell. Na stole jsou „tvrdá“ data a je o čem se bavit.
V první řadě je třeba se vypořádat s faktem, že byly provedeny pokusy na primátech, konkrétně na deseti samicích makaka jávského (Macaca fascicularis), které vědcům posloužily jako dárkyně embryí.
Právě využití těchto opic bylo důvodem, proč se vědci ze Španělska a USA spojili s Číňany. Nikde jinde na světě už se na opicích experimentovat nedá bez rizika masivního odporu ochránců zvířat. Tento odpor může nabrat podoby atentátů na vědce, kteří pokusy provádějí.
Vědci v závěru studie konstatují, že pokus proběhl v souladu se všemi předpisy a byl předem řádně schválen. Na rovinu je třeba říct, že byl v souladu s čínskými předpisy a odkleply ho čínské instituce. Pro někoho to je naprosto nedostatečné odůvodnění, jinému to může připadat jako adekvátní postup. Obecného konsenzu se asi nedobereme.
Co se dělo v laboratořích
Vědci vedení Juanem Carlosem Ispizuou Belmontem vytvořili embrya lidsko-opičích chimér. Do opičího embrya vnesli lidské pluripotentní kmenové buňky a následně nechali tato embrya v laboratoři vyvíjet až dvacet dní.
Sledovali, co se s lidskými buňkami v hostitelském zárodku děje, jak na sebe lidské a opičí buňky reagují, nakolik se mění aktivita jejich genů. Ani náhodou nešlo v experimentu o to, aby se opičí embrya s lidskými buňkami přenesla do dělohy opičích samic, ta je pak donosila a porodila mláďata-chiméry.
Nikdo neví, kde všude by se lidské buňky v těle chiméry objevily, jaký by byl jejich podíl v příslušné tkáni a nakolik by ovlivnily funkce tkání a orgánů. Jak by se asi chovala opice, která by měla v mozku větší měrou zastoupeny lidské neurony? Jak nahlížet na opici, která by měla v pohlavních žlázách lidské pohlavní buňky – lidské spermie u samců a lidská vajíčka u samic? A mohli bychom takovému tvorovi ještě s klidným svědomím říkat opice?
Nic takového naštěstí neměli Juan Carlos Ispizua Belmonte a spol. v plánu. Jejich experiment si kladl zcela jiné cíle. Vědci chtěli odhalit příčiny neúspěchů pokusů o vypěstování lidských orgánů ve zvířecím organismu. Těch si u žil tým Juana Carlose Ispizuy Belmonteho v posledních letech víc než dost.
Pokusy na myších a potkanech
Jedním z průkopníků produkce lidských orgánů ve zvířecích tělech je japonský biolog Hiromitsu Nakauchi, který prokázal reálnost svých plánů v pokusech na myších a potkanech. V zásadě jde o to, že se v oplozeném zvířecím vajíčku metodami genového inženýrství vyblokuje gen klíčový pro vývoj určitého orgánu.
Pro vývoj slinivky břišní je to třeba gen Pdx1. Z takto geneticky modifikovaného embrya se v těle matky vyvine zvíře bez slinivky. Vývoj probíhá až do narození celkem bez problémů, protože embrya a plody dostávají vše potřebné z těla matky. Po narození by ale mládě rychle uhynulo, protože bez slinivky nemůže žít.
Když se do takového embrya vnesou tzv. pluripotentní kmenové buňky jiného zvířecího druhu, dojde během vývoje embrya v těle samice k zajímavému procesu. Pluripotentní kmenové buňky jsou s to proměny na jakýkoli typ buněk dospělého těla.
V zárodku, kde se jim nabízí „díra“ po chybějícím orgánu, např. po slinivce, se budou přednostně měnit na buňky slinivky a vytvoří v „díře“ plnohodnotný orgán. Nakauchi tak třeba získal myši se slinivkou tvořenou takřka výhradně potkaními buňkami.
Lidská slinivka z prasat
Nabízí se možnost upravit podobně metodami genového inženýrství oplozené vajíčko prasete a do takto vzniklého embrya pak vnést pluripotentní kmenové buňky člověka. V praseti by pak narostla lidská slinivka.
Pluripotentní kmenové buňky lze vytvořit aktivací vybrané čtveřice genů třeba z buněk kůže. Za tenhle postup pro tvorbu tzv. indukovaných pluripotentních kmenových buněk dostal v roce 2012 Nobelovu cenu japonský biolog Shinya Yamanaka.
Mohli bychom tedy odebrat buňky z kůže pacienta se selhávajícími ledvinami, který marně čeká na transplantaci. Kožní buňky bychom Yamanakovým postupem následně proměnili na pluripotentní kmenové buňky. V oplozeném prasečím vajíčku bychom vyblokovali gen nutný pro vývoj ledvin a do něj bychom vnesli pacientovy pluripotentní kmenové buňky.
Z embrya by se narodilo prase s lidskými ledvinami. Ty by byly tvořeny buňkami pacienta: byly by to „jeho“ ledviny a mohly by se použít k transplantaci. A to dokonce bez potřeby potlačovat funkce imunitního systému, což je u transplantací zcela běžná záležitost zvyšující u pacientů rizika infekcí i nádorového onemocnění.
Odmítnout a zakázat?
Procedura by pomohla milionům lidí po celém světě. Zatím ale drhne v samých počátcích. Juan Carlos Ispizua Belmonte zjistil, že se lidským pluripotentním kmenovým buňkám v prasečím embryu nevede dobře. Nedokážou se tam prosadit a ze zárodku rychle mizí. A to je důvod, proč se Juan Carlos Ispizua Belmonte rozhodl vytvořit chiméru z opičího embrya a lidských pluripotentních buněk.
V opičím zárodku přežívají lidské buňky podstatně lépe a vědci nyní zjistili, čím je tahle tolerance zajištěná. Vědí, které geny k ní přispívají a které jí brání. Mají tedy „recept“ na to, jak ovlivnit funkce genů v prasečím zárodku, aby se choval k lidským pluripotentním kmenovým buňkám stejně přívětivě jako opičí zárodek. Povede se tenhle „recept“ uvést v život? To ukážou další experimenty, které už se obejdou bez opic a při kterých už přijde na řadu zase prase.
Všem, kteří se podobných experimentů hrozí a volají po jejich přísném zákazu, nezbývá než připomenout, že na konci tohoto výzkumu může být léčebný postup zachraňující zdraví a životy obrovskému počtu těžce nemocných lidí. Může ušětřit utrpení nejen pacienty, ale i jejich blízké. Je velmi snadné tyhle experimenty i tak odmítnout.
Až do chvíle, kdy nám dojde, že v postavení těchto těžce nemocných pacientů se můžeme kdykoli ocitnout my sami nebo kdokoli z našich blízkých. Každému, kdo by podobné experimenty nejraději zakázal, lze doporučit, aby si představil těžce nemocnou maminku tří dětí, kterým by měl vysvětlit, že raději necháme maminku umřít, než abychom prováděli kontroverzní experimenty na zvířatech s lidskými buňkami.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na devíti webech.
Vyzkoušet za 1 Kč
Nebo samostatné Živě Premium
