Sportovní elektrokolo není pro lenochy. O drsných týdnech na horském ebiku

Na Živě připravuji článek o elektrokolech. Nebude to test posuzující, jak se na nich jezdí. Místo toho se detailně zaměřím na elektrické, elektronické a digitální komponenty. Samotná kola, na kterých je zkouším, mě vlastně ani moc nebudou zajímat, tohle téma nechám trailhunterům.

Co dělá elektrokolo elektrokolem. Podrobně o elektronických a digitálních systémech

Ale asi by mi to nedalo. Abych proto do článku nemíchal cyklistické zážitky a dojmy, připravil jsem ještě tento samostatný text. Píšu v něm o elektrokole z pohledu velmi aktivního, až sportovního cyklisty. Pořád je totiž co vysvětlovat.

Ne, nejede samo

Má to smysl připomínat: Elektrokolo není motorka, na kterou stačí sednout, stisknout ovladač a jet. Ani elektrokoloběžka, kde se jezdci nohou odrazí na začátku jízdy a potom se už vezou.

Na elektrokole se šlape. Bez vašeho vlastního výkonu se ani nehne. K tomu si motor ještě drze dovolí dávkovat svoji sílu podle toho, kolik energie do jízdy sami vkládáte.

Když pedály jen tak lechtáte, motor přidá málo. Jakmile makáte jako o život, nenechá se zahanbit a zapojí se také víc. Záleží zde na nastaveném režimu konkrétního kola, takhle to ale zhruba funguje; alespoň u elektrokol s častějším umístěním motoru ve středu rámu, u pedálů.

Tento konkrétní středový motor Bosch Performance Line CX pomáhá na kole, na kterém jsem jezdil, točivým momentem až 85 Nm, k lidskému výkonu dovolí přidat až 340 % motorového. Jeho hmotnost je 2,9 kg, další kila přidá baterie a celkově bytelnější rám elektrokola

Prostě kdo nešlape, nejede. Motor při jízdě jen pomáhá. Když na elektrokole sedíte, je to pocit, jako by vás někdo trochu tlačil; šlape se lehčeji než obvykle a slyšíte svištivý zvuk elektromotoru. Šlapat se ale musí. Na druhou stranu u nejvyšších režimů může být výpomoc motoru velice silná, takže i na velké kopce pak může stačit jen to lechtání.

Další mýtus: Elektrokolo je pro lenochy. Jenže já jsem byl po vyjížďkách zmožený jako nikdy jindy… Šipkou pokračujte na další část článku.

Ne, nemusíte se flákat

O tom, kam a jak pojedete, rozhodujete vy. Ne kolo. Vždyť i na bicyklu bez motoru si sami určíte, jestli vyrazíte po rovné asfaltové stezce podél jezera, nebo na kopec kolmo přes vrstevnice. Jak rychle pojedete a jak daleko pojedete. U elektrokola je to úplně stejné: sami si řeknete, jak chcete jet.

Díky výkonu, který motor přidá vašemu šlapání, ale potom můžete se stejnou energií, která by normálně stačila jen na okruh kolem jezírka, přidat i kopec. Proto je elektrokolo skvělé pro ty, kteří by z různých důvodů takový terén nezvládli. Nebo by nezvládli kombinaci terénu a vzdálenosti. Anebo zvládli, ale potřebují do práce dorazit nezmačkaní a nezpocení.

Užijí si to ale i ti, kteří mají energie na rozdávání. Do trasy mohou zařadit vyšší a prudší kopce, víc stoupání. Anebo si trasu mohou prodloužit, protože za stejnou dobu urazí větší vzdálenost.

Sportovci a elektrokolo, to jde nečekaně k sobě

Několik týdnů jsem jezdil na horském elektrokole typu enduro. To je velký, bytelný a plně odpružený stroj do těžšího terénu, připravený na sjíždění kopců cestou necestou. S motorem potom vyjede všechno. Tohle není kolo na rekreační vyjížďky, na takovém bicyklu se sportuje. A jde to skvěle i s elektrickou pomocí.

Zjistil jsem, že hlava si do jízdy nedá moc mluvit. Za ty roky a desetitisíce kilometrů je zvyklá, že na kole se šlape. Nohy proto bez ohledu na motor makají jako obvykle, otáčejí pedály podobnou kadencí a momentem jako dřív. Přidaná pomoc motoru se tak přemění hlavně do rychlosti.

Tam, kde bych se do prudkého kopce táhl jak šnek, mohu teď vystřelit třeba až dvakrát tak rychle. A to je skvělé! Na sportovním kole nechcete jezdit pomalu.

Můj výkon při jízdě tak zůstává stejný jako na běžném kole, vyšší rychlost ale ubere čas – elektrokolo s motorem mi kopec zkrátí. Při jízdě tak vykonám méně práce a nespotřebuji tolik energie. Takže toho při vyjížďce zvládnu víc.

Na elektrokole se mi velmi rozšířil okruh po okolních kopcích. Kde bych vyrazil třeba na čtyřicet kilometrů, teď nebyl problém udělat šedesát až osmdesát a s mnohem větším převýšením. Ve výsledku jsem se pak z motorových vyjížděk vracel víc vyřízený než na normálním kole. Tyto elektrotýdny byly z hlediska fyzické námahy hodně náročné, a to jsem zvyklý – na kole trávím většinu volného času.

U běžného kola mám navíc v hlavě stále jakousi pojistku. Bydlím na kopci a pořád tady bylo „Neblbni, ještě musíš dojet domů!“ Je to potřeba i s elektrokolem, ale kdyby už lidská energie chyběla, mohu si v nejhorším zapnout silnější režim motoru.

Už mi taky dávno není dvacet a při plánování vyjížděk se vždycky musím dívat, kolik budu muset vyšlapat nahoru. A podle toho trasu korigovat. Teď jsem to vůbec neřešil, výškový nájezd byl pokaždé tak dvojnásobný. Kopce mě navíc s podporou motoru začaly bavit; možná i víc než rovinky a sjezdy.

Na běžném kole se wattmetru zatím vyhýbám, ale u motorového bych ho chtěl. O měření výkonu píšu v další části článku.

Jak se na elektrokole změřit? Watty!

Jak ale na elektrokole posoudit, jak vyjížďka dopadla, jestli se cyklista dostatečně snažil? Motor přidává výkon i rychlost; vzdálenost a výškový nájezd pak také nejsou vypovídající. Zásadní jsou tady proto watty: průměrný, krátkodobý nebo i okamžitý výkon cyklisty.

Jestli máte elektrokolo, které výkon zjistí, ukáže a zaznamená, je to obrovská pomůcka. Watty totiž bez ohledu na to, co přidá elektromotor, ukážou, jak ve skutečnosti pracovaly nohy. Svůj výkon potom můžete vyhodnotit, porovnávat, překonávat.

Není to samozřejmě nic nového, wattmetry bývají běžnou součástí i lepších kol bez motoru. Nebo se dají dokoupit. Na elektrokole, kdy dokážou oddělit lidský výkon od motorového, ale dostávají ještě větší smysl.

Jedna z obrazovek na displeji Bosch Kiox 300, který jsem na kole měl, ukazovala právě můj výkon a kadenci (otáčky pedálů). Většinu času jsem se díval pouze na ni. Obě hodnoty tady byly rozdělené průměrnou hodnotou při aktuální vyjížďce. Vedle čísel jsem hned barevně viděl, jestli zrovna šlapu vyšším nebo nižším výkonem než průměr.

 
Obrazovka s wattmetrem a kadencí. Vedle aktuálních hodnot vidím v levé části i průměry od začátku jízdy (190 W a 88 ot/min). Zelený ciferník ukazuje, že aktuální hodnoty jsou nad průměrem

Stačilo také pár jízd a hned jsem získal představu, kolem jakých průměrných hodnot se pohybuji. Takže už na začátku vyjížďky mohlo být jasné, že třeba dnes mi to vůbec nejede.

Jestli na kole sportujete, integrovaný wattmetr je velmi užitečný. U běžného kola se mu vyhýbám, chci zůstat ve svém režimu rychlého turisty. Ale u elektrokola bych ho po této zkušenosti chtěl.

 
Průměrný „lidský“ výkon se potom ukáže i v aplikaci u shrnutí vyjížďky

Ocenil jsem také možnost jemné regulace elektrického výkonu. U každého jízdního režimu jsem v aplikaci Bosch eBike Flow mohl zvolit, jestli má motor oproti standardnímu nastavení pomáhat víc, nebo méně.

 
Podrobné doladění parametrů, jak má motor v jednotlivých režimech pomáhat

U profilu Tour+, se kterým jsem nejčastěji jezdil v kopcích, mi připadalo, že je u vyšších výkonů až příliš silný. Ubral jsem si u něj proto dva body dolů, pak to upravil na minus jeden a takhle mi to potom vyhovovalo. Podobně jsem režimu Eco zase jeden stupeň přidal, aby mi sednul pro jízdu na rovinách a menších kopcích.

Pak je tady jedna sporná věc: zákonný limit omezující maximální rychlost s elektropohonem. Je dost nízký, a to je trochu otravné.

Pochopitelný, ale nízký zákonný limit

Aby elektrokolo zůstalo kolem a nestala se z něj motorka, má zákonem omezenou maximální rychlost, při které ještě může motor pomáhat. Omezení je rozumné, ale limit 25 km/h příliš nízký.

 
Teď mi ještě pomáhá motor. A pomáhá mi hodně: tmavý modrý „sloupec v teploměru“ je jeho výkon, světlý můj vlastní. Ale stačilo by jen trochu přidat a motor by se hned vypnul. Chybějící dvě třetiny celkového výkonu samozřejmě okamžitě poznám

Této rychlosti totiž hravě dosáhnete na každé rovince, i do menšího kopečka. A vypnutí motorové asistence – i když se výrobci snaží, aby bylo plynulé – je vždycky náraz. Najednou musíte šlapat jinak. Pak minete hranici směrem dolů, motor se zapojí – a zase je to jiné.

Na kole je přitom ideální, když zvolíte vhodný převod, nasadíte a jedete pořád stejně. Hraniční pětadvacítka, u které se mění charakter jízdy, to komplikuje.

Kdyby byl limit trochu vyšší, třeba kolem 30 km/h, smysl by zůstal zachovaný a jezdilo by se mnohem pohodlněji. Takhle to mají v Americe: jejich limit 20 mil za hodinu odpovídá našim 32 km/h. Povinně nastavený evropský limit je hlavním důvodem, proč majitelé nechávají svá elektrokola neoficiálním servisním zásahem „přečipovat“.

Dojezd elektrokola, na kterém jsem jezdil, byl naprosto dostatečný. Ale záleží na mnoha okolnostech.

Výdrž: dostatečná

Dojezd elektrokola je závislý na několika faktorech. Vlastnosti motorového systému nijak neovlivníte, někdy ani moc nemáte na výběr u kapacity baterie. Potom nejvíc záleží na tom, jak moc používáte elektrickou přípomoc, jaký zvolíte jízdní režim a jak šlapete. Třeba u vyšších kadencí může motor pomáhat méně, než když jedete na sílu, a dojezd se prodlouží. Hodně jde také o profil trasy: čím víc kopců, tím víc se spotřebuje energie.

S testovaným kolem jsem jezdil celkem kopcovité trasy. Na 614 km jsem překonal přes 12 tisíc výškových metrů. Neodhadnu, jak moc jsem si nechal pomáhat ve srovnání s ostatními cyklisty, ale jeden kilometr u mě většinou odpovídal jednomu procentnímu bodu kapacity použité baterie (Bosch Powertube 750 Wh).

To znamená, že na jedno nabití bych ujel 100 km. Na tento typ kola mi to přijde naprosto dostatečné. Na displeji navíc neustále vidím, kolik energie mi zbývá, a to samo je dobrý samoregulační prvek. S energií včas začnu šetřit a nestane se, že bych nedojel.

Na jedné z cest, která se blížila stovce kilometrů, jsem se snažil energií neplýtvat. Nijak jsem to nepřeháněl, na polovině kapacity baterie jsem ale byl až po 70 km, s nastoupanými 1200 m. Takže by se tady dalo na jedno nabití pohodlně dostat i desítky kilometrů nad stovku.

A kdyby energie nestačila, tak to prostě došlapu. Sice pomaleji, protože třeba konkrétně toto kolo váží 25 kg, ale není to elektrické auto, se kterým nehnete, když mu dojde šťáva. Použitý motor navíc při šlapání nasucho nekladl velký odpor.

Nabíjení kola pak bylo celkem rychlé: kolem 20 procentních bodů za hodinu. Škoda ale, že nabíječka je docela rozměrná. Kdyby byla nabíjecí elektronika přímo v rámu a stačilo by připojit standardní šňůru do zásuvky, která by se vešla do batohu nebo kapsy (nebo ještě lépe taky do rámu), bylo by to praktičtější.

U elektrokol není běžná rekuperace, kdy by se motor při jízdě z kopce změnil v generátor, brzdil a vracel energii do baterie. Některé modely s rekuperací sice existují, na lehkých kolech ale není tak účinná jako u elektromobilů, kde je dobíjení z kopce spojené s brzděním naopak běžné.

Že by druhé kolo?

Najezdím toho hodně. Loni to bylo přes deset tisíc kilometrů s pohonem výhradně vlastníma nohama na kole typu gravel. Vyhovuje mi, že se s ním dá dobře kombinovat asfalt s lehčím a někdy i těžším terénem. Je skvěle univerzální.

Na svůj gravel jsem se už těšil, jízda na endurovém ebiku mě ale hodně bavila. Velmi dobře si ho dokážu představit jako druhé kolo. Anebo i jako hlavní, až se ukáže, že energie věkem příliš ubyla a místní kopce už neušlapu.

Důležité je, a to jsem chtěl v článku nejvíc ukázat, že o tom, jak chcete jezdit, rozhoduje pouze jezdec. Ne to, jestli máte kolo s motorem nebo bez něj. Když si chcete dávat pořádně do těla, s elektrokolem to dokážete úplně stejně jako s běžným. A je to s ním vážně zábavné.