Blín černý (Hyoscyamus niger) je prudce jedovatý, a tak se odedávna těšil zájmu travičů. Třeba v Shakespearově dramatu Hamlet zavraždí Claudius Hamletova otce blínovou tinkturou nalitou do ucha. Blín neušel ani pozornosti šamanů a léčitelů.
Ti ho používali v kombinaci s jinými rostlinami, jako je mandragora, potměchuť či durman, k tišení bolestí, ale i k přípravě „kouzelných nápojů“, po kterých se dostavovaly zrakové halucinace a pocit letu. V antickém Římě blín a jeho účinky znali.
Plinius o něm napsal, že je „povahy vína, a proto škodí rozumu“. Řecký lékař Pedanius Dioscorides jej ale v 1. století doporučoval jako sedativum a analgetikum. Jako Herba Apollinaris ho užívaly k věštbám v transu kněžky v Apolónově chrámu.
Navzdory všem těmto informacím není pro archeology jednoduché jasně prokázat, že se v dané lokalitě blín pro tyto účely používal. Blín roste jako plevel na mnoha místech a nález jeho zbytků v lidském sídle tak automaticky není důkazem travičských, lékařských nebo šamanských praktik.
To je stejné, jako kdyby někdy v budoucnu vědci z nálezu pylu kopřiv v usazeninách z dnešních dob vyvozovali, že jsme kopřivy cíleně pěstovali. Nový důkaz o rozšířeném užívání blínu v římském impériu nyní přišel z Nizozemí z lokality Houten-Castellum. Tým vedený zooarcheoložkou Maaike Grootovou z Freie Universität Berlin o tom referuje ve studii publikované vědeckým časopisem Antiquity.
Jedovatý obsah kostěného pouzdra
Nález zpočátku nepřitáhl větší pozornost. V římských dobách stála v místě nálezu venkovská osada, kde nebylo o zvířecí kosti nouze. Byl to prostě jen jeden z mnoha úlomků zvířecích kostí, které se v lokalitě Houten-Castellum našly. Jeho stáří určili vědci na bezmála dvě tisíciletí a přisoudili ho ovci nebo koze. Neupoutal ani svými rozměry – na délku měří něco málo přes sedm centimetrů.
Teprve při čistění se ukázalo, že jde o kostěné pouzdro. Dutá kost byla z jedné strany zaslepena dehtem vyrobeným z březové kůry a z druhé strany ji zřejmě kryla zátka z méně trvanlivého materiálu. Ta se nedochovala, ale přesto zůstaly v dutině kosti stovky drobných semen, které botanici určili jako semena blínu černého.
Podle Maaike Grootové a jejích kolegů jde o první hmatatelný důkaz o používání blínu v Římské říši. Vědci samozřejmě netuší, proč někdo nosil prudce jedovatá semena v pouzdře. Měl u sebe dávku, která byla s to odpravit na věčnost řadu lidí. Byl to tedy travič? Nevíme - možná to byl léčitel.
Konec spekulací
Semena blínu černého se nacházejí na archeologických nalezištích po celé Evropě už ve vrstvách starých 7 500 let. V drtivé většině případů ale nelze jednoznačně rozhodnout, zda jde o doklad o používání blínu nebo zda se rostlina na daném místě vyskytovala přirozeně.
„Protože rostlina může přirozeně růst v osadách a jejich okolí, její semena mohou skončit na archeologických nalezištích i bez zásahu člověka," připomíná Maaike Grootová.
S nálezem z Houten-Castellum ale vědci získali pevnější půdu pod nohama. Na základě stylů keramiky a drátěné brože nalezené ve stejně starých vrstvách, datovali kost do doby mezi roky 70 a 100 n. l. Protože kost nese stopy po opálení, někteří experti se nejdříve domnívali, že našli část dýmky, v které někdo kouřil blínová semena.
Stopy po ohni ale nejsou jasně patrné uvnitř dutiny, takže tato teorie u Maaike Grootové a jejích kolegů nezískala důvěru. Umístění pouzdra napovídá, že mohlo být součástí oběti bohům. Definitivní důkaz o fetování blínu tedy nález z Houten-Castellum nepřinesl. Ale ani ho nevylučuje. Možná dávný feťák obětoval bohům to, co si nejvíc cenil – zásobu svého fetu.
Blín na římských zahrádkách
„Tento jedinečný nález poskytuje neklamný důkaz pro záměrné použití semen blínu černého v římském Nizozemsku," konstatuje Grootová.
Spolu se svými kolegy se porozhlédla po jiných nizozemských archeologických nalezištích z římských dob a sledovala, zda se tam semena blínu vyskytují častěji s některými jinými druhy rostlin. A skutečně, tam kde archeologové našli semena blínu, nacházeli často zároveň i zbytky pískavice řecké seno (Trigonella foenum-graecum), kterou Římané používali k ochucování vína.
S blínem rostly v římských osadách i sporýše (Verbena), které se používaly jako prostředek na povzbuzení vitality, zeměžluč okolíkatá (Centaurium erythraea), o které se věřilo, že pomáhá při poruchách trávení, nebo třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum) užívaná hojně jako antidotum proti nejrůznějším jedům.
Blín černý tedy figuruje na mnoha nalezištích společně s bylinami považovanými v římských dobách za léčivé. Maaike Grootová a její spolupracovníci z toho vyvozují, že i když dnes vnímáme blín černý jako nepříjemný plevel, Římané ho cíleně pěstovali jako cennou léčivou rostlinu.
Rekreační droga stále s otazníkem
„Naše studie přispívá k diskusi o tom, jak rozlišit mezi plevelem, který přirozeně končí na archeologických nalezištích, a rostlinou, kterou lidé záměrně používali. Budoucí nálezy blínu černého by proto měly být studovány s ohledem na kontext nálezu a jeho vztah k jiným léčivým rostlinám," konstatují Grootová a spol. na stránkách vědeckého časopisu Antiquity.
Závěry Maaike Grootové a jejích spolupracovníků jsou v souladu s dochovanými literárními prameny, které uvádějí, že se blín používal jako lék. Před jeho užíváním jako rekreační drogy ale varoval například Plinius starší s tím, že konzumace semen blínu může navodit „šílenství a závratě“. Jenže kolik varování můžeme číst dneska ve vztahu k alkoholu, tabáku, opiátům, halucinogenům a dalším látkám? A na jak úrodnou půdu tato varování padají?
Vědci nově získali jistotu, že Římané blín užívali a zřejmě i cíleně pěstovali. Jestli ho také fetovali, zůstává nejasné. Ale možná už brzy i tuhle otázku vyřeší nějaký nový archeologický nález.