Sumerové sami si tak nikdy neříkali. Oni o sobě mluvili jako o „un san gi ga", tedy „národu černohlavců“. I svou zemi nenazývali Sumerem, ale „ki en gi“, což znamená „místo pán vznešený“, tedy asi „země vznešených pánů“. Až pozdější Akkaďané nazývali tuto zemi „šumeru“, z něhož se zrodilo naše pojmenování (a ostatně i biblické „šineár“).
Výše uvedená transkripce je ale nejistá. My totiž nevíme, jak vlastně sumerština před tisíciletími skutečně zněla. Asi je to neuvěřitelně, ale sice umíme toto písmo přečíst a rozumíme této řeči (no dobře, pár desítek dnešních vědců toto umí), skutečné znění řeči ale není vůbec jisté.
Možná jste si v těch výše zmíněných ukázkách všimli jednoho zajímavého detailu. Sumerský jazyk je sice zcela tajemný (není znám jeho původ a nepatří do žádné známé jazykové rodiny), ale obsahuje velké množství jednoslabičných slov. A to se hodilo! To se velmi hodilo! Historii jednoho z největších sumerských vynálezů – písma – umíme díky tomu dobře dešifrovat.
Na začátku (cca kolem roku 3 500 př.n.l.) totiž Sumerové psali tak, že předměty či činnosti kreslili. Nákres lidské hlavy znamenal proto osobu, klas byl symbolem pro obilí atd. Psáno bylo na nejdostupnější místní materiál, na hliněnou tabulku ostrým rákosovým pisátkem. V průběhu staletí se přitom tyto kresby stávaly čím dál abstraktnější a už je netvořily zaoblené čáry, ale rovné klíny.
A pak přišel ten zlom. Jakýsi sumerský génius si uvědomil, že dvě vlnovky, značící vodu (v sumerštině „a“) lze vlastně použít pro zapsání zvukového významu „a“ i ve slovech, pro které kresby nejsou zavedené, třeba ve jménech. A že tato slova lze seskládat pomocí obrázků s významy hlásek či slabik. Fakt, že sumerština obsahuje mnoho slov sestávajících jen z hlásky či pouze slabiky byl pro toto velmi důležitý.
Díky tomu vzniklo klínové písmo, které si až do konce svého třítisíciletého používání uchovalo ten zvláštní princip, že jeho znaky bylo jednou možné číst jako slabiky a jindy jako celá slova. Nebylo jednoduché je používat, ale všechny pozdější mezopotámské civilizace tento sumerský dar přejaly, ačkoliv jejich jazyky byly zcela jiné a tento princip psaní se pro ně nehodil. Nikdo tu už nikdy nepřišel s nějakým zásadním vylepšením. Toto z dnešního pohledu nepraktické písmo bylo využíváno po věky, daleko déle, než naše latinka.
No a protože bylo velice těžké takovéto písmo ovládnout, založili Sumerové první školy (domy tabulek) a vymysleli propracované metody výuky. Písmo bylo zprvu používáno pro hospodářské záznamy, ale Sumerové si uvědomili, že se dá použít k mnohem zajímavějším zápisům. Tak se zrodily první mýty, první básně, eposy a i obyčejná vyprávění. Známý je například příběh o dni sumerského žáka, díky kterému víme, jak to tehdy ve škole vypadalo, jak se tehdejší lidé cítili, a že „pověřenec s rákoskou“ nebyla funkce pouze pro ozdobu.
Potopa světa
Sumerský příběh o potopě světa je dnes běžně známý, ačkoliv většinou ne přímo z Eposu o Gilgamešovi, ale z Bible. Mezopotámská verze je ale minimálně o patnáct století starší. Když za viktoriánské Anglie objevil klínopisec Goerge Smith na tabulkách z Ninive tuto legendu, ihned pochopil, odkud vítr vane, kdo od koho opisoval. To bylo tehdy, ve světě, který pevně věřil v biblické pravdy, hodně odvážné. Představa, že starověcí Izraelci nebyli inspirovaní Bohem, ale nějakými Asyřany či Babylóňany, byla tehdy nepřijatelná.
Problém byl, že i když oba příběhy, jak ten biblický tak ten z eposu, vykazovali evidentní podobnosti, tabulka nebyla dokončena. Respektive, kdysi byla, ale její spodní konec byl uražen, a ačkoliv Smith prohledal depozitáře, neměl štěstí. Konec příběhu znám nebyl.
To byla samozřejmě voda na mlýn všech skeptiků, kteří se zastávali Bible. Pokud je Smith tak odvážný, že naznačuje nějaké kopírování starých Izraelců, ať se tedy vydá do Ninive a v troskách bývalé Aššurbanipalovy knihovny ten úlomek nalezne! Hledání proslulé jehly v kupce sena by se s takovou výzvou dalo klidně srovnávat.
Smith hodně dlouho váhal, ale nakonec byl veřejným tlakem v podstatě donucen se do tohoto nejistého dobrodružství vydat. A stalo se, co nikdo nečekal. Našel nejen chybějící úlomek, ale i další tabulky z eposu o Gilgamešovi, čímž se bezpečně prokázalo, že Bible alespoň v tomto příběhu není původní