Kapitoly článku:
Vyprávěli jsme si o mnoha moudrých ba geniálních lidech, kteří posunuli znalosti lidstva tu více tu méně kupředu a zajistili, že my si dnes můžeme žít relativně blahobytným životem a o světě víme mnohé dříve nepředstavitelné. Nicméně, počátek civilizace je spjat s mnoha vynálezy, bez nichž by lidstvo nemohlo pokračovat kupředu.
Je jasné, že šlo o dílo prvních géniů, kteří je vynalezli v průběhu věků, vzájemně se neznali a pro nás jsou jednou provždy neznámí. Existoval ale národ, který by mohl být přímo symbolem pro prvenství. Stál na začátku historie, neboť jako první ovládl písmo. Malý nárůdek, který těch géniů zrodil více, než ostatní. Sumerové.
Ještě relativně nedávno byla oblíbená teorie, která sumerská prvenství vysvětlovala jako začátek civilizace všude na světě. Jinými slovy, bylo tvrzeno, že Sumerové nejen vynalezli mnohé ze základních civilizačních dovedností, ale od nich je následně převzaly další starověké národy. Dnes víme, že tomu tak s největší pravděpodobností nebylo. Staří Egypťané, Číňané, Indové a další starověké národy učinili podobné objevy nezávisle na Sumerech. To však důležitost Sumerů ani v nejmenším nesnižuje.
Dále je třeba říci, že dost dobře možná dnes Sumerům přisuzujeme vynálezy a znalosti, které oni sami pouze přejali od jiných. Vzhledem k tomu, že jako první používali písmo, a vzhledem k tomu, že to tak trošku byli grafomani, tak o jejich historii víme mnohem více, než o jiných národech. Kromě toho se hliněné tabulky dochovávají mnohem lépe, než třeba papyrové svitky. Ani to ale sumerská prvenství nijak nesnižuje. Není důležité být první, ale umět své znalosti využít a předat je dál. V obojím vynikali.
Sumerové byli malým národem a jejich počátky se ztrácejí v mlze prehistorie. Je to taková propast času, že si ji lze jen těžko představit. Stačí si jen tak v rychlosti v paměti přehrát, co všechno se stalo v minulém století – dvě světové války, spousta menších konfliktů, soupeření světových mocností. Každý z nás si pamatuje na své rodiče, prarodiče, mnozí i na praprarodiče – ti všichni si to dvacáté století užívali (či možná „užívali“). O spoustě vynálezů, které změnili lidský život, nemluvě. Stalo se toho hodně.
A teď tuto představu vezměte a vynásobte si ji padesátkrát. Ne v oblasti lidských vynálezů, protože takový obrovský pokrok v historii nikdy nebyl. Stejně tak se pochopitelně neděly světové války. Jde jen o demonstraci toho, jak si vlastně neumíme představit, že každé století v historii bylo plné větších a malých událostí. Jen o nich my nic pořádného nevíme, což pro vzdálenější minulost platí i pro profesionální historiky. Každé století bylo plné rodičů, babiček a dědečků a dalších a dalších generací. Všichni žili své malé životy, trápili se či naopak radovali. Od roku 3 000 př.n.l. těch generací dodnes žilo zhruba 250.
A je třeba ještě přidat, že v roce 3 000 př.n.l. již Sumerové dávno měli své dějiny, již založili své městské státy, již objevili písmo. Ten rok nepředstavuje jejich začátek, protože tak daleko do minulosti bohužel nevidíme.
Sumerské počátky
Sumerové svou historii prožili v zemi, kterou staří Řekové nazývali Mezopotámií a my ji dnes říkáme Irák. Sevřena mezi dvě životodárné řeky, Eufrat a Tigris (Sumerové jim říkali Buranuna a Idigna), byla tato úrodná země přímo stvořena pro zrození civilizace. Zemědělské výnosy byly mnohem vyšší, než kdekoliv jinde na tehdejším předním Východě (s výjimkou Egypta). Zemědělství jako takové ale místní lid nevynalezl. To se zrodilo o mnoho tisíciletí dříve, snad někde v dnešní Sýrii či Turecku.
Sumerové se do této země přistěhovali. Někdy. Alespoň jejich legendy to tvrdí. Ačkoliv existuje i teorie, že v této zemi jako národ vznikli, dnes převládá názor, že se legendy nemýlí. Kdy se tak ale stalo a odkud vlastně přišli, to nikdo neví a těžko říci, zda to někdy bude známé. Stalo se tak pravděpodobně kolem roku 4 000 př.n.l.
Když se tak stalo, nebyla Mezopotámie prázdnou zemí. Vzkvétala zde tzv. obeidská kultura nám dnes neznámého národa, který do této země dorazil ještě o tisíc let dříve, než Sumerové. Vznikaly tu zárodky pozdějších měst, stavby prvních chrámů a rozvíjelo se zemědělství. Když Sumerové přišli tak – pozor! – nedošlo k žádnému vraždění, ničení, zotročování, prostě k tomu, co jinak v historii civilizace známe až přespříliš důvěrně. Archeologicky není ten jejich příchod prakticky zaznamenatelný. Prostě přišli, usadili se a od domorodého národa se lecčemus naučili, aby to následně povznesli do nebývalých výšin.
Trvalo jim zhruba půl tisíciletí, než své učitele předčili a vznikla první skutečná města. „Když království sestoupilo z nebes, sestoupilo do Eridu“ (v originále: "[nam]-lugal an-ta èd-dè-a-ba [eri]duki nam-lugal-la"). Tak začíná sumerský seznam králů a je (alespoň v tomto) pravdivý. Eridu patří spolu s Urukem (biblický Erech) k nejstarším městům světa. Sumerové je nezaložili, to udělali před nimi jiní (kolem 6 500 př.n.l), ale právě oni je rozšířili a pokračovali ve zdejších výstavných stavbách. Nikde jinde na Zemi tehdy nebylo možné nic podobného spatřit. Zrodilo se město, první ze sumerských vynálezů.
Nevíme, zda se první král skutečně jmenoval Alulim, jak tvrdí výše zmíněný seznam. Stejně tak asi nevládl hezkých 28 800 let. Ale právě tímto svým zájmem o vlastní historii získali Sumerové další prvenství v historiografii. Eridu ve skutečnosti bylo pouze symbolickým počátkem, jelikož odtud žádná dynastie nikdy nevládla. Velmi brzy si přední místo získal Uruk (biblický Erech), který kolem roku 2 900 př.n.l. byl největším městem světa (cca 60 - 80 000 obyvatel) a jehož pololegendární král Gilgameš je znám do dnešních dnů.
Epos o Gilgamešovi
Toto nejznámější dílo mezopotámských civilizací vznikalo postupně několik tisíc let a stalo se inspirací pro mnoho dalších děl, například i Bibli. Sumerové je nesepsali, nicméně v části eposu lze vysledovat například sumerský Epos o Ziusudrovi a pravděpodobně jsou některé z vyprávěných příběhů původně sumerské.
Gilgameš byl ze dvou třetin bohem (což už samo o sobě je zajímavý poměr) no a s ohledem na tento původ se o jeho historické existenci dost spekulovalo. Dnes většina vědců považuje Gilgameše za skutečně existujícího krále Uruku, který snad postavil i díla, jemu připisovaná, tedy především hradby a klášter bohyně Ninlil.
Vyprávět detailně rozsáhlý děj tohoto díla a popisovat všechna hrdinská dobrodružství hlavní postavy by bylo v tomto stručném shrnutí příliš nepřehledné, proto se (řečeno s klasikem) věnujme ději až od deváté tabulky, kdy se na Gilgameše již Innana nehněvá a Enkidu je po smrti. Právě přítelova smrt připomene hrdinovi osud všech lidí, a tak se rozhodne získat nesmrtelnost. Po strastiplné pouti k Utnapištimu, který jako jediný člověk přežil potopu světa, se od něj dozví způsob získání nesmrtelnosti. Dokonce jsou k dispozici hned dvě možné varianty, ale Gilgameš přes veškerou snahu pokaždé selže.
Tím pochopí, že nesmrtelnost je dána pouze bohům, smíří se s tím a nechá postavit urucké hradby. Tak se pro své potomky stane nesmrtelný, ačkoliv sám musí zemřít. Myšlenka, že nesmrtelnost sama o sobě není důležitá, ale zásadní je přínos každého z nás, je na lidi žijící před několika tisíciletími jistě obdivuhodná a je inspirující i pro nás dnes.