Supermasivní černé díry, které obvykle pozorujeme v srdci galaxií, jsou jen obtížně představitelná monstra o hmotnostech milionů nebo i miliard Sluncí. A navíc jim stále tak úplně nerozumíme. Týká se to i jejich potravních návyků, na které se nedávno zaměřil výzkumný tým pod vedením Kena Poundse z University of Leicester.
Po dobu pěti týdnů pozoroval na rentgenové observatoři ESA XMM-Newton centrální supermasivní černou díru (SMBH) v Seyfertově galaxii. Ta se nachází ve vzdálenosti zhruba 1,2 miliard světelných let a disponuje pořádně divokým jádrem PG1211+143. Černá díra v jejím středu má hmotnost asi 146 milionů Sluncí.
Jako by se černá díra přejedla
Během pozorování SMBH nejprve prudce přitáhla hmotu o váze nejméně deseti Zemí do své bezprostřední blízkosti, kde se hmota stala součástí akrečního disku. O několik dní později ale ve stejné oblasti došlo k ohromujícímu výtrysku materiálu, jehož rychlost dosáhla asi 27 procent rychlosti světla. Jako by si černá díra ukousla příliš velké sousto a s trochou nadsázky se pozvracela.
Hmota se vlivem extrémní gravitace zahřála na několik milionů stupňů a uvolněná energie ji vyrazila směrem od černé díry. Podobné výtrysky jsou sice u aktivních galaktických jader běžné, obvykle ale mívají rychlost asi jedné desetiny rychlosti světla.
Mohutné výtrysky ionizovaného plynu byly jedním z hlavních cílů pozorování rentgenové observatoře XMM-Newton už od jejich první detekce v roce 2001. Tu si shodou okolností připsali taktéž rentgenoví astronomové University of Leicester. Následně vyšlo najevo, že jsou podobné projevy typické i pro mnohá další jasně zářící aktivní galaktická centra.