Termobarické zbraně, též známé jako aerosolové, palivo-vzduchové či vakuové zbraně, využívají kyslík z okolního vzduchu jako okysličovadlo pro masivní a vysokoenergetickou explozi. Tlakové vlny těchto výbuchů obvykle trvají déle a jsou podstatně ničivější než u konvenčních výbušnin.
Termobarická zbraň může být použita v podobě nálože, letecké pumy nebo rakety vystřelované například ručním raketometem či salvovým raketometem. Když taková puma či střela dorazí k cíli, otevře nádrž s palivem a rozptýlí ho v podobě mraku. Ten následně zapálí malá konvenční nálož.
Konvenční výbušniny zpravidla obsahují směs „paliva“ a oxidačního činidla, které představuje podstatnou část směsi. Například u střelného prachu představuje „palivo“ 25% a okysličovadlo 77%. Termobarické zbraně ale tvoří prakticky sto procent paliva, takže obsahují podstatně více energie než standardní výbušnina o stejné hmotnosti.
Vzhledem k závislosti na okolním kyslíku termobarické zbraně v podstatě nefungují pod vodou, ve vysoké nadmořské výšce nebo za špatného počasí. Naopak velmi účinné bývají proti budovám, tunelům či jeskyním.
Pokud jde o palivo termobarických zbraní, bývají to materiály, které hoří za uvolňování co největšího množství energie. Používají se například kovy v podobě prášku, jako třeba hliník či hořčík anebo organické látky, které někdy mohou z části hrát i roli oxidačního činidla.
V poslední době probíhá vývoj nanopaliv pro tyto účely, například v podobě nanočástic hliníku. Nejběžněji používaná paliva, jako je ethylenoxid a propylenoxid, jsou vysoce toxická, takže jsou nebezpečná, i když nedojde k jejich explozi, ale například jen částečnému shoření. Pak se z termobarické zbraně de facto stává chemická zbraň.
Lidé se doslova vypaří
Účinek těchto zbraní na organismus je naprosto devastující. Lidé, kteří se nacházejí v blízkosti místa zážehu, se doslova vypaří. Exploze rozpoutá sérii rázových vln, které ničí a zabíjejí vše v dosahu. Další děsivé důsledky přináší následné „zředění“ vzduchu (rarefaction), které souvisí s prudkým ochlazením plynů po explozi a dočasným dramatickým poklesem tlaku.
Zasažení lidé, kteří neshoří na popel, bývají nejen strašlivě popálení, ale mívají extrémní otřesy mozku, roztrhané ušní bubínky, zdevastovaný zrak a také popraskané plicní sklípky nebo i další vnitřní orgány. Takový stav není snadné přežít. Říka se, že podtlak této exploze může lidem vyrvat oči z hlavy.
S vývojem moderních termobarických zbraní začali v nacistickém Německu, kde rakouský fyzik a inženýr Mario Zippermayr pracoval na pokročilém leteckém torpédu L 40, pozoruhodném stíhacím letounu Dornier Do 335 a projektu Hexenkessel (Vroucí kotel). Jeho cílem byla termobarická hlavice založená na uhelném prachu a kapalném kyslíku.
Po druhé světové válce vyvíjely termobarické zbraně USA kvůli válce ve Vietnamu. Jejich použití bylo jen velmi omezené, ale Sovětský svaz rychle odpověděl vývojem vlastních zbraní tohoto typu. Nasadili je proti Číně v pohraničním konfliktu a také v Afghánistánu. Vývoj termobarických zbraní neustále pokračuje a objevují se v řadě konfliktů po celém světě.
Když Rusko napadlo sousední Ukrajinu, objevila se řada svědectví, včetně fotodokumentace, že přesouvá na Ukrajinu salvové termobarické raketomety na tankovém podvozku TOS-1 Buratino a TOS-1A Solncepjok. Jedna salva těchto raketometů přitom dokáže srovnat se zemí několik budov a zabít prakticky všechny lidi na ploše několika hektarů.
Jak zdůrazňuje Marc Garlasco, poradce nizozemské organizace PAX, použití těchto zbraní je vždy kontroverzní. Rozhodně by měly být určené výhradně proti vojenským cílům. Nasazení proti městům a dalším civilním objektům, natož s obyvateli, je nepřijatelné. Podle Garlasca jsou termobarické raketomety, jaké se teď pohybují po Ukrajině, doslova „válečné zločiny na pásech“. Podle některých zpráv už na Ukrajině byly použity, ověřené detaily ale zatím nejsou známé.
Titulní ilustrační foto: Vitaliy Ragulin, CC BY-SA 3.0