Tetování má dlouhou tradici. Pravěký horal, který před 5 300 roky zahynul při přechodu hlavního hřebene Alp a jehož tělo se dochovalo v ledovci, měl tetování na více než třiceti místech těla. V jeho případě nešlo o dekoraci kůže. Tetování se nachází v místech, kde tohoto asi pětačtyřicetiletého muže trápily bolesti např. v důsledku artrózy.
Dnes se západní kultura k tetování vrací. Ve Spojených státech má tetování zhruba třetina obyvatel. Vědci se prozatím soustředí především na zdravotní rizika spojená s tetováním, např. na negativní vliv použitých barev a také na možnosti zavlečení infekce včetně žloutenky a HIV.
Americký antropolog Christopher Lynn z University of Alabama nabízí opačný náhled na tetování a zabývá se jeho pozitivními efekty. Představil je např. ve studii zveřejněné ve vědeckém časopise American Journal of Human Biology.
Lynnův zájem o tetování není ryze akademický. Vydal se na Americkou Samou a umění tamějších tatérů vyzkoušel doslova na vlastní kůži. Nechal se tetovat od Su´a Sulu´ape Paula III, který je představitelem šesté generace tatérů ze samojské Apie.
Dopovaný imunitní systém
Pro výzkum zdravotních přínosů tetování se Lynnovi podařilo získat dobrovolníky z řad lidí, kteří se nechali tetovat jak v samojských komerčních tetovacích salonech, tak i u tradičních domorodých tatérů. Na spolupráci Lynnovi kývli jak místní obyvatelé, tak i turisté, kteří se rozhodli, že si z dovolené na Samoi odvezou trvalý suvenýr na kůži.
Vědci odebírali dobrovolníkům vzorky před a po tetování a nechali v nich stanovit celou řadu látek. Kromě jiných i imunoglobuliny, stresový hormon kortizol či C-reaktivní protein, jehož zvýšené hladiny signalizují zánětlivou reakci.
Ukázalo se, že čím déle procedura tetování trvala, tím větší vyvolala nárůst imunoglobulinů třídy A. Zvýšení hladin těchto imunoglobulinů bylo patrné i poté, co se tetování zahojilo. Opakované tetování produkci imunoglobulinů ještě posilovalo.
Tělo reaguje na nové tetování jako na průnik cizích částic a spouští proti nim imunitní reakci. Na té se podílí bílé krvinky ze skupiny makrofágů, které napadají cizorodé částice a snaží se je zlikvidovat. Zároveň zahájí jiné bílé krvinky produkci protilátek specifických proti molekulám nebo částem molekul z povrchu cizorodých částic.
Informace o těchto molekulách zůstává uložena v molekulární paměti bílých krvinek. Pokud se do těla dostane znovu cizorodá částice nesoucí tyto molekuly, je proti ní mobilizován imunitní systém velmi rychle.
Lynn proto došel k závěru, že tetování nabudí imunitní systém tak, aby bylo lidské tělo s to rychle reagovat na cizorodé částice pronikající do poraněné kůže. Po tetování je ale pro lidské tělo snazší spustit arzenál imunitní obrany i proti dalším hrozbám, např. proti infekcím z jídla.
Tetování - zkouška zdatnosti
Samotné tetování představuje pro organismus přechodnou stresovou zátěž. Takový krátkodobý stres má na imunitní systém povzbudivé účinky a tetování může i tímto způsobem imunitu organismu posílit. Opakovaná mírná stresová zátěž má imunitní systém ještě silnější povzbudivé účinky.
A tak Lynn předpokládá, že opakované tetování posiluje imunitu víc, než je tomu při jednorázovém tetování. Americký vědec však nevylučuje ani jiné vysvětlení. Je dost dobře možné, že se lidem se silnějším imunitním systémem tetování snáze hojí a oni jsou pak ochotni podstoupit další tetování spíše než lidé, kteří mají imunitní obranu slabší a tetování se jim hůře.
Tuto otázku by mohl vyřešit výzkum na Samoi, kde není tetování stále ještě vnímáno jako ozdoba. Samojci je chápou jako projev příslušnosti ke kultuře. Mladému člověku dává k prvnímu tetování svolení jeho rodina a mnozí mladí Samojci se netají tím, že se tetování bojí.
Dokonce i ti, kteří už mají první tetování za sebou, nejsou vždycky nadšení, když jim dá komunita najevo, že se od nich očekává další tetování. To znamená, že mezi Samojci podstupuje tetování většina populace a zdaleka ne jen ti, kteří s ním nemají větší problémy nebo v něm dokonce našli zalíbení.
Podle Lynna mohlo v tetování v dávných dobách signalizovat, že daný člověk má posílenou imunitu a je proto ze zdravotního hlediska jako partner méně rizikový. To, že se jeho tělo zdárně vypořádalo se zátěží tetování, bylo zřejmě také považováno za projev celkové zdatnost.
Tomu odpovídají i závěry jedné z dřívějších studií, v které Lynn zjistil, že fyzicky zdatní univerzitní sportovci se nechávají tetovat častěji než studenti, kteří výkonnostní sport neprovozují. A pokud už se nesportující studenti nechají tetovat, trápí je po tetování častější a váženější komplikace, než s jakými se potýkají tetovaní sportovci.
Pramen: American Journal of Human Biology