Kde jsou ty časy, kdy bývávalo v evoluci lidstva vše jasné. Z člověka Homo erectus se vyvinul Homo neanderthalensis a z něj pak Homo sapiens. Pak se to trochu zkomplikovalo. To když se ukázalo, že neandertálec není náš předek, ale slepá vývojová větev.
Pak se to vše zkomplikovalo ještě více, když se výzkumem pravěké DNA zjistilo, že neandertálci nebyli tak úplně slepá větev, protože se s nimi naši předci – pravěcí Homo sapiens – opakovaně křížili a obyvatelům Evropy a Asie od těch dob kolují žilami až 4 % neandertálské krve. Naši předci tak stačili během pár tisíciletí nabrat křížením řadu životně důležitých genů dřív, než neandertálci před 40 000 roků zmizeli ze světa.
Na neandertálce jsme nahlíželi jako na celkem homogenní skupinu. A ani to už není pravda. Ale na druhé straně jsme možná na stopě příčinám jejich vyhynutí. Postarali se o to francouzští archeologové a mezinárodní tým genetiků v čele s Ludovicem Slimakem z Universite Paul Sabatier a Martinem Sikorou z Københavns Universitet, kteří výsledky svého výzkumu zveřejnili ve vědeckém časopise Cell Genomics.
Záhadná izolace
V Mandrinově jeskyni, jež leží na jihu Francie nedaleko dnešního Anecy, sídlili střídavě neandertálci a pravěcí Homo sapiens. Jde o jedno z nejstarších sídel pravěkého Homo sapiens na evropském kontinentu. V roce 2014 tu tým vedený Ludovicem Slimakem narazil na kostru neandertálce, kterému se začalo přezdívat Thorin podle trpaslíka z trilogie Pán prstenu od J.R. R. Tolkiena.
Důvodem pro tuhle přezdívku byl fakt, že Tolkienův Thorin byl jedním z posledních králů trpasličí říše a Thorin z Mandrinovy jeskyně patřil k posledním evropským neandertálcům. Thorinova lebka ležela skoro na povrchu, ale je zarostlá v pískovci. Není snadné z něj dostat úlomky kostí a zuby tak, aby se nepoškodily. Vědci odstraňují horninu zrnko po zrnku jemnou pinzetou a v této piplavé práci se střídají nepřetržitě po dvou měsících už devět let.
Zdaleka nejsou u konce, ale z uvolněných zubů izoloval tým vedený Martinem Sikorou DNA a tu kompletně přečetl. Výsledek vědce zaskočil. Thorin patřil k populaci, která se od zbytku neandertálců „odstřihla“ před 105 000 lety a zůstala od ní izolovaná až do Thorinovy smrti před 42 000 roků.
Je to záhada, protože za pouhé dva týdny by neandertálci z Mandrinovy jeskyně došli k dalším neandertálským tlupám. Proč se s nimi Thorin a spol. nestýkali? A proč s nimi neplodili děti? Ludovic Slimak upozorňuje, že v případě Homo sapiens by něco podobného nebylo možné. Naši předci by se navštěvovali a kontakty by přerostly ve svazky mužů a žen a v plození potomků. U neandertálců to ale zjevně fungovalo jinak.
Vysvětlit to nelze ani snahou o udržení nadvlády nad územím a respektem k hranicím lovišť sousedů. Svá teritoria mají i šimpanzi a velmi tvrdě si je před vetřelci hájí. Přesto jejich tlupy nežijí v izolaci. Dělí se na menší, znovu se spojují nebo si vyměňují členy (nedospělé samice odcházejí z rodné tlupy a snaží se uchytit v cizích tlupách).
Slimak přiznává, že tuhle „genetickou 50 000 let trvající robinsonádu“ asi nedokážeme pochopit a že tak zřejmě nechápeme ani duševní svět neandertálců.
„Izolace s sebou nese příbuzenské svazky, a to činilo tlupy zranitelnějšími, protože ztráta genetické pestrosti s sebou nese riziko ztráty adaptace na měnící se životní podmínky,“ vysvětluje Slimak. „Byli zřejmě spokojení ve svém údolí a necítili potřebu se někam stěhovat. To pravěký Homo sapiens chtěl stále prozkoumávat nové kraje, chtěl vědět, co je za touhle řekou a co za támhletou horou. Měli jsme tu potřebu cestovat a potřebu navazovat nové kontakty.“
Genetické analýzy dokazují, že se Thorin a spol. vyhnuli i křížení s pravěkými Homo sapiens. Absolutní genetická izolace mohla významně přispět k jejich zániku. Ztráceli schopnost adaptace, a to právě v době, kdy do Evropy přišli pravěcí Homo sapiens a začali neandertálcům konkurovat ve využívání přírodních zdrojů.
Neandertálští „duchové“
Dodatečně se ukázalo, že Thorin není jediným známým zástupcem této izolované neandertálské linie. Při výzkumu jeho dědičné informace si genetici všimli, že se nápadně podobá DNA neandertálské ženy, jejíž ostatky byly nalezeny na Gibraltaru vzdáleném 1 700 kilometrů od Mandrinovy jeskyně.
Ženu, která dostala přezdívku Nana, považovali vědci za představitelku prastaré neandertálské linie z doby před 80 000 až 100 000 lety. Teď je však zřejmé, že žila na sklonku neandertálské existence a byla „plus mínus“ současnicí Thorina a jeho blízkých.
Z DNA vědci vyčetli, že se populace Nany a Thorina sice držela na distanc od populace nám důvěrně známých neandertálců žijících na území dnešního Španělska, Francie, Belgie, Německa či Chorvatska, ale velmi vzácně se křížili s jinou izolovanou populací.
O té však nevíme vůbec nic. Vědci na ni zatím nenarazili. Nemáme k dispozici ani její ostatky ani DNA. Slimak tuto populaci označuje jako „ghost lineage“ čili „linie duchů“. Evropská populace neandertálců se nám v samém závěru své existence rozpadla na poměrně striktně izolované linie, o jejichž existenci jsme neměli zatím nejmenší tušení a které zřejmě významně přispěly k zániku tohoto druhu lidí.