Když v roce 1962 vyšla kniha americké bioložky Rachel Carsonové Tiché jaro, byl to pro mnohé impulz k prozření. Carsonová ve své knize vylíčila rizika spojená s pesticidy, jako je DDT. Tyto látky se hromadí v nejrůznějších organismech. Čím výše stojí živočich v potravních řetězcích, tím víc pesticidů pak má v těle.
U ptáků, kteří stojí hodně vysoko, narušuje DDT kromě jiného i tvorbu skořápky vajec a drasticky omezuje rozmnožování. Carsonoví předestřela před čtenáři varovnou vizi jara, kdy už ptáci nezazpívají, protože je insekticidy vyhubí.
Mnozí považují Tiché jaro za bibli ochránců přírody a za jeden z nejvýznamnějších počinů, jež nastartovaly vznik ekologických hnutí. Zaznívají ale také hlasy, které viní Tiché jaro z většího počtu lidských obětí, než kolik jich měl na svědomí Hitlerův Mein Kampf.
Reakcí na Tiché jaro a protesty veřejnosti byl zákaz výroby DDT, kterým se do té doby dařilo v subsaharské Africe držet na uzdě komáry přenášející malárii. S výpadkem výroby DDT se komáři opět rozmohli a malárie začala zabíjet ve velkém.
Miliony obětí malárie však nelze dávat za vinu Rachel Carsonové, která sama pro úplný zákaz pesticidů nebyla a přimlouvala se za jejich rozumné používání. Jako bioložka si Carsonová dobře uvědomovala, jak důležitou roli hrají insekticidy právě v ochraně lidí před nakažlivými chorobami přenášenými hmyzem.
Problémy nastaly proto, že se nikdo z těch, kdo volali po zákazech a nikdo z těch, kdo tyto zákazy nakonec vydávali, nezabýval komplikacemi, jež s sebou zákazy jako vedlejší efekt přinesou, a už vůbec si nelámali hlavu s jejich řešením. K zákazům se přistupovalo podle zásady, že když se kácí les, tak létají třísky.
Nejde o ojedinělý laps. Lidstvo ho od té doby zopakovalo ještě mnohokrát. Současná energetická situace je toho názornou ukázkou. Pro podobné situace už máme i terminus technicus. Označují se jako regretable substitutions čili politováníhodné náhrady.
Paradoxem je, že lidstvo muselo vzít DDT na milost, protože si bez něj nevědělo s malárií rady. V září 2006 Světová zdravotnická organizace (WHO) deklarovala svou podporu použití DDT v obydlích v těch afrických zemích, kde malárie zůstává hlavním zdravotním problémem.
WHO uvedla, že výhody pesticidu převažují nad zdravotními a environmentálními riziky. Stanovisko WHO je v souladu se Stockholmskou úmluvou, která zakazuje DDT pro všechna použití kromě kontroly malárie. Ročně se na světě použije pro boj s malárií asi 3000 tun DDT. Hlavním producentem i spotřebitelem je Indie.
Nástup tichého jara
Ačkoli je DDT už půlstoletí na indexu a v ekonomicky vyspělých zemích ho nikdo nepoužívá, „tiché jaro“ se dostavilo právě do těchto zemí. Dokazuje to velmi přesvědčivě studie mezinárodního týmu vedeného Simonem Butlerem z University of East Anglia v britském Norwichi publikovaná ve vědeckém časopise Nature Communications.
Vědci využili záznamy o pozorování ptáků, které pořídili amatérští ornitologové v rozmezí let 1996 až 2018 na více než dvou stech tisíců míst ve Spojených států a na více než šestnácti tisících míst v Evropě. Do studie se tak zapojili i ornitologové z Čech a Moravy.
Vědci následně využili nahrávek více než tisícovky ptačích druhů z online databáze Xeno Canto a s její pomocí rekonstruovali zvukovou podobu „masového“ ptačího zpěvu pro každé ze sledovaných míst v průběhu posledních pětadvaceti let.
Velmi důkladnou zvukovou analýzou takto rekonstruovaných nahrávek došli k závěru, že jak v Americe, tak i v Evropě zpívá méně druhů ptáků, než tomu bylo před čtvrtstoletím. Jejich populace jsou méně početné, takže zpěv slýcháme spíše z větší než menší vzdálenosti a zní nám proto slaběji než před pětadvaceti lety.
Simon Butler přitom v rozhovorech poukazuje na fakt, že když člověk slyší ptačí zpěv, přináší mu to celou řadu pozitivních efektů. Velmi důkladná studie prokázala, že u lidí naslouchajících ptačímu zpěv a dalším „hlasům přírody“ dochází k úlevě od stresu, ustupují u nich bolesti, zlepšuje se jim zdravotní stav, a dokonce se zvyšuje duševní výkonnost.
Za těmito pozitivní vlivy nemusíme cestovat do divočiny. Projevují se i v městském prostředí, pokud tam ovšem ještě nějací ptáci zpívají.
Od Tichého jara k tichému jaru
Důraz, jaký kladli čtenáři Tichého jara na ochranu ptáků a tím i obratlovců před nežádoucími efekty pesticidů, vyústil v trend, který jako bumerang dopadá zpátky na ptactvo a ostatní obratlovce. Nové pesticidy byly k obratlovcům šetrnější, ale o to větší vahou dopadá jejich toxický efekt na bezobratlé a rostlinstvo.
Dnes jsme svědky masového úbytku hmyzu a viníme z toho nové, bezpečnější insekticidy. Historie insekticidů to dokládá velmi názorně. DDT a jemu příbuzné prostředky na hubení hmyzu byly vystřídány šetrnějšími pyretroidy. I ty ale mají své mouchy, a tak byly nahrazeny ještě šetrnějšími neonikotinoidy.
Ty by měly postihovat třeba jen hmyz, který přímo škodí na zemědělských plodinách a neměly by mít dopad na jiné bezobratlé. U neonikotinoidů se ale zjistily nežádoucí účinky na hmyzí opylovače, jako jsou včely a čmeláci. Insekticidy tento hmyz nezabíjejí, ale zřejmě mu narušují funkce nervového systému.
Hmyz „zhloupne“ a není pak s to řešit tak banální úlohy, jako je návrat do hnízda nebo do úlu. To nakonec vyústilo v Evropě v zákaz nejpoužívanějších neonikotinoidů. Tak trochu se opakuje historie „comebacku“, jakou svět zažil s DDT. Neonikotinoidy jsou nahrazovány třeba pyretroidy, které měly už před časem poslat do starého železa.
Na zdecimovaných populacích hmyzu a flóry jsou závislí četní obratlovci včetně zpěvného ptactva. A tak i jejich stavy nakonec klesají a některé druhy mizí. Zdá se, že od roku 1962 jsme vykonali jen jednu velkou okružní jízdu.
Po cestách vydlážděných těmi nejušlechtilejšími úmysly jsme se v strachu vyvolaném Tichým jarem Rachel Carsonové dokodrcali ke skutečnému tichému jaru. Co podnikneme? Zase něco zakážeme, aniž bychom věděli, co všechno tím způsobíme?