Před 66 miliony lety dopadl do oblasti dnešního poloostrova Yucatán objekt o velikosti asi 10 kilometrů, který definitivně ukončil vládu dinosaurů.
O jaký objekt se jednalo? Paradoxně o něm víme možná více, než o tělese, které podle geologických měřítek vybouchl teprve nedávno na Tunguskou. Může za to rozsah tehdejší katastrofy. Po celém světě jsou důkazy drtivého dopadu. Ukazují, že se Země střetla s asteroidem.
Konkrétně šlo s největší pravděpodobností o vzácný typ chondritu. Běžný chondrit je nejstarší materiál ve Sluneční soustavě. Jedná se v podstatě o pozůstatek původního materiálu, ze kterého vznikla celá naše planetární soustava. Dinosaury zřejmě vymazal uhlíkatý chondrit, což je typ chondritu s větším obsahem uhlíku. Je poměrně vzácný. Pouze jednotky procent meteoritů jsou uhlíkaté chondrity.
Jednotky procent! Paradoxní je, že polovinu velkých impaktních kráterů mají na svědomí právě „vzácné“ uhlíkaté chondrity. Jak je to možné? Částečně proto, že menší meteoroidy tohoto typu nepřežijí průlet atmosférou. Jsou ale ti větší opravdu častou příčinou obřích vesmírných katastrof? Odpovědi na tuto otázku jsme možná o něco blíže.
Asteroidy se ve Sluneční soustavě vyskytují ve skupinách a pásech. Uhlíkaté chondrity najdeme v hlavním pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem a to především v jeho vnější části. V klidu si tam obíhají okolo Slunce a podle dřívějších studií je spíše nepravděpodobné, že by se tyto tmavé planetky vydaly do vnitřních částí Sluneční soustavy a ohrožovaly Zemi.
Odkud se tedy vzal zabiják dinosaurů a může podobný objekt přiletět znovu?
Nové simulace překvapily
Na rozdíl od planet, dráhy menších asteroidů je mnohem jednodušší pozměnit působením nejrůznějších efektů. Vědci studovali dva – gravitaci obřích planet (zejména Jupiteru) a sluneční záření.
V nové studii se vědci pod vedením českého astronoma Davida Nesvorného (Southwest Research Institute) podívali na celý hlavní pás planetek. Přednostně se zaměřili na planetky o velikosti nad 5 kilometrů, které obíhají ve vzdálenosti větší než 2,5 AU (370 milionů km). Využili k tomu data z infračervené observatoře WISE. Celkem zahrnuli do simulací 42 721 objektů.
Pomocí počítačových simulací modelovali pohyb asteroidů v průběhu miliardy let. Zahrnuli do něj vliv všech planet (kromě Merkuru, který je příliš malý na to, aby je ovlivnil) a efekt YORP (Yarkovsky–O'Keefe–Radzievskii–Paddack effect), což zjednodušeně řečeno znamená vliv slunečního záření.
Obecně lze říci, že YORP mění dráhu asteroidu v průběhu času velmi pomalu. Asteroid však může pozměnit dráhu tak, že bude v rezonanci s Jupiterem. Znamená to, že oběžná doba planetky a Jupiteru bude v poměru celých kladných čísel. Planetka tak například oběhne okolo Slunce pětkrát a Jupiter za stejnou dobu čtyřikrát. Rezonance má rychlejší efekt a může asteroid poslat na dráhu, která ho zavede až k Zemi.
Jak jsou častí?
Podle studie přibližně polovina velkých planetek hlavního pásu, které se přesunou na dráhy blízké Zemi, pochází ze střední až vnější části pásu. To je desetkrát více než uváděly předchozí odhady, podle kterých byly planetky z této části pásu vzácné.
Na druhou stranu se to pěkně shoduje s výše uvedeným pozorováním, podle kterého zhruba polovina velkých planetek, které na nás v minulosti dopadly, byly uhlíkaté chondrity.
Tým Davida Nesvorného zjistil, že zhruba každých 100 000 let unikne z hlavního pásu jedna planetka o velikosti 5 km a větší. Většinou se rozpadne nebo po desítkách milionů let dopadne na Slunce. Některé ale mohou dopadnout také na některou z terestrických planet.
Podle jejich simulací můžeme očekávat zhruba 25 dopadů planetek větších než 5 km za miliardu let, tedy přibližně jeden dopad za 40 milionů let. Zabiják dinosaurů o velikosti 10 km je vzácnější – můžeme ho očekávat jednou za 250 až 500 milionů let. Tato čísla poměrně dobře odpovídají tomu, co bylo pozorováno, pokud jde o velké dopady na Zemi.
