Toulaví mamuti za život dvakrát obešli Zemi | Foto: PxHere

Foto: PxHere

Toulaví mamuti za život dvakrát obešli Zemi

  • Mamut, jehož kel ležel ve sbírkách muzea v aljašském Fairbanksu, se dožil jen osmadvaceti let
  • Vědci nyní zrekonstruovali celoživotní pouť zvířete, které žilo před 17 000 roky
  • Po Aljašce nachodil mamut tolik, že by to stačilo bezmála dvakrát na obejití Země po rovníku

Mezinárodní tým vědců pod vedením Matthewa Woolera z University of Alaska ve Fairbanksu analyzoval mamutí kel ze sbírek Aljašského muzea severu nalezený v roce 2010. Jeho izotopové složení vědci porovnali se zastoupením těchto izotopů na rozsáhlém území Aljašky. Získali tak zevrubnou představu o tom, kde všude mamut za osmadvacet let svého života pobýval. Výsledky zveřejnili ve vědeckém časopise Science.

O životě a migracích mamutů se ví jen málo a nová studie přináší první důkazy o tom, že se tito zástupci pravěké megafauny překonávali úctyhodné vzdálenosti. Vědci zatím nedokážou z nashromážděných dat zjistit, zda mamut migroval v závislosti na ročním období, např. zda s příchodem zimy hledal útočiště v teplejších oblastech. Je možné, že se jeho cesty řídily jinými vlivy.

Bezmála dvoumetrový kel starý sedmnáct tisíc roků vědci podélně rozřízli a pomocí laseru a dalších technik z něj odebrali potřebné vzorky. Kly rostly mamutovi po celý život a to tak, že na nich nestále přibývaly nové a nové vrstvičky. Na podélném řezu vypadaly tyto růstové vrstvičky ve špičce klu, jako když se na sebe naskládají kopečky zmrzliny. Lze z nich vyčíst chronologický záznam o životě celého mamuta.

Prvky pro budování nové vrstvy rostoucího klu čerpalo zvíře z potravy a vody. Izotopové složení této vrstvy bylo proto poplatné horninám dané oblasti. Když vědci porovnají poměr různých izotopů ve vrstvě klu s mapou znázorňující rozložení izotopů v horninách, mohou často s překvapující přesností určit, kde zvíře v době tvorby vrstvičky mamutoviny pobývalo.  Vědci analyzovali vzorky zhruba ze 400 000 míst klu a získali tak týdenní přehled o místě pobytu zvířete.

První dva roky života prožil ve střední oblasti pánve dnešní řeky Yukon. Od 2 do 16 let se toulal na velkém území, jehož nejvzdálenější hranice sahaly až k Brooksovu pohoří. Putoval tam pravidelěn ze severu na jih a zpět, přičemž v západním směru se dostal až na poloostrov Seward. Tyto cesty zřejmě podnikal mladý mamut se svým rodným stádem.

"Od chvíle, kdy se mamut narodil, až do svého skonu si vedl deník zapsaný do klů. Matka příroda jen zřídka nabízí tak snadno dostupné celoživotní záznamy o životě jednotlivce," přibližuje základní princip studie Wooler.

Vědci věděli, na kterém místě Aljašky mamut svou životní pouť zakončil. Z poměrů izotopů kyslíku a stroncia pak rekonstruovali jeho průchod místy, kde se vyskytoval v předchozích obdobích. Do úvahy přitom brali i přírodní bariéry, které mamut nemohl překonat (např. rozsáhlejší zalednění) a průměrnou vzdálenost, kterou mohlo zvíře každý týden urazit. Podařilo se jim přitom identifikovat některé zásadní události mamutova života.

Klíčová životní změna a smrt

Pravěká DNA dochovaná v mamutích ostatcích prozradila, že mamut byl samec a patřil do příbuzenstva zástupců poslední skupině svého druhu, která žila na pevninské Aljašce. K náhlé změně ve složení izotopů stroncia a kyslíku, která mamuta postihla po šestnáctém roku věku, došlo pravděpodobně v důsledku jeho „vyhoštění“ z rodného stáda.

U mamutů k tomu zřejmě docházelo podobně jako u dnešních slonů, kde jsou dospívající samci vypuzeni a donuceni žít na vlastní pěst. Často se pak sdružují do „mládeneckých“ skupin. Stáda pak tvoří dospělé samice a nedospělí potomci obou pohlaví. Dospělí sloní býci vyhledávají stáda samic jen v době, je některá slonice v říji a je s to zplodit potomstvo. Mladý mamut se po dosažení dospělosti pohyboval na ještě rozlehlejším areálu, než na jakém žil v mládí se stádem.

Izotopové analýzy také napověděly příčiny mamutova skonu. Během poslední zimy u něj došlo k nápadnému vzestupu izotopů dusíku a poklesu izotopů uhlíku, což je považováno za příznak hladovění. Během této zimy se mamut už pohyboval na poměrně malém území a uhynul nejspíš na přelomu zimy a jara.

V průměru mohl aljašský mamut urazit ročně kolem 2500 kilometrů. To by na dnešní rekordní zvířecí tuláky nestačilo. Mongolští divocí osli nachodí a naběhají ročně asi 5000 kilometrů a vlčí smečky, které jim jsou v patách, dokonce 7000 kilometrů. Mamutí roční výkon je ale třikrát až čtyřikrát vyšší než proslavená každoroční migrace pakoní v africkém Serengeti.

Podle Woolera nejsou výsledky jen zajímavé, ale přinášejí také důležité poznatky, protože řada živočichů dnes mění své chování včetně pohybu krajinou, a to v reakci na klimatické změny.

"Arktida nyní prodělává celou řadu změn. My se můžeme poučit v minulosti a zjistit, jaká budoucnost čeká současné druhy živočichů," vysvětluje Wooller.

Určitě si přečtěte

Články odjinud