Mezinárodní tým vedený Connie Mulliganovou z University of Florida publikoval ve vědeckém časopise Scientific Reports studii o změnách, jaké navodí v DNA traumatické zážitky. Nejde tu o změny v pořadí písmen genetického kódu čili mutace, ale o tzv. epigenetické změny které se projevují změnami spektra molekul navázaných na dvojitou šroubovici DNA.
Epigenetické změny promlouvají do aktivity genů. Mohou tzv. expresi genů zvýšit nebo naopak potlačit, což se může promítnout do zdravotního stavu člověka. Některé epigenetické změny stojí na počátku nádorových onemocnění a promlouvají i do rezistence rakovinných buněk vůči chemoterapii.
Metylace DNA syrských uprchlíků
Epigenetické změny nabírají různou podobu. Jednu představuje tzv. metylace DNA, při které se na jedno písmeno genetického kódu, konkrétně na cytosin, naváže metylová skupina CH3 tvořená jedním atomem uhlíku a na něj navázanými třemi atomy vodíku. Obecně platí, že čím víc metylových skupin daný úsek DNA nese, tím nižší je tam aktivita genů.
Epigenetická regulace aktivity genů ale zahrnuje i široké spektrum molekul kyseliny ribonukleové nebo změny proteinů histonů, na nichž je dvojitá šroubovice DNA v buněčném jádru „namotaná“. Mulliganová a její spolupracovníci se soustředili na metylaci DNA syrských uprchlíků. Zajímaly je následky traumat ze dvou různých období – z 80. let minulého století a z občanské války po roce 2011.
V roce 1979 zahájil tehdejší syrský prezident Hafíz Asad tažení proti rebelům a rozpoutal v zemi teror. Nejhůře bylo postiženo město Hamá, jež bylo centrem Syrského muslimského bratrstva. Toto islamistické opoziční hnutí vyvolalo v letech 1976–1982 sérii povstání. Asad proto nechal v roce 1982 velkou část města srovnat se zemí. Předtím ale jeho vojska zničila všechny ústupové cesty z města. Dělostřelecká palba a letecké útoky si podle některých odhadů vyžádaly 30 000 obětí na životech.
Zděděné epigenetické následky traumat
Mulliganová a její spolupracovníci vyšetřili epigenetické změny v DNA žen z 10 rodin, které přežily masakry z 80. let, a vyšetřila i DNA jejich dětí a vnoučat. Analyzovali také epigenetické změny ve 22 rodinách, jež uprchly ze Sýrie poté, co povstání proti oficiálnímu režimu v roce 2011 krutě potlačil prezident Bašír Asad.
Také u těchto uprchlíků analyzovali epigenetické změny žen a jejich dětí. Odběry vzorků buněk ze sliznice úst proběhly mezi syrskými uprchlíky žijícími v Jordánsku. Vědci odebírali vzorky jak z rodin, které byly přímo vystaveny teroru syrského režimu, tak i z rodin, jež měly to štěstí, že byly traumat ušetřeny. U každého vyšetřeného člověka prověřili metylaci DNA na 850 000 úsecích genomu a následně ji porovnávali mezi všemi dobrovolníky.
Ženy s traumatickými zkušenostmi z asadovského teroru z 80. let minulého století a z roku 2011 se lišily metylací 21 úseků DNA od žen, které za sebou neměly traumatické zážitky. Stejné rozdíly vědci pozorovali v metylaci DNA u dětí žen, jež zažily trauma, a dětí, jejichž matky byly traumat ušetřeny. Vnoučata žen postižených traumatem se lišila od vnoučat žen ušetřených traumat 14 metylovanými úseky DNA. Vyplývá z toho, že psychická traumata dopadají na aktivitu genů, a navíc se tyto následky přenášejí nejméně na dvě další generace.
Kritika epigenetické transgenerační dědičnosti
Výsledky studie Mulliganové a spol. vyvolaly bouřlivé diskuse. Někteří vědci namítají, že se změny metylace DNA získané během života nepřenášejí na další generace. Tvrdí, že v nejranějších fázích vývoje savčího embrya dochází k „vymazání“ epigenetických změn včetně metylace DNA. Například expert na epigenetiku Michael Kobor z University of British Columbia ve Vancouveru v rozhovoru pro vědecký časopis Nature prohlásil: „Všechny tyto značky na DNA, tedy téměř všechny, jsou při oplození vajíčka spermií vymazány. Biologické procesy nepodporují metylaci DNA jako prostředek přenášení informací mezi generacemi.“
Autoři studie ale s Koborem nesouhlasí a argumentují výsledky experimentů na laboratorních zvířatech. Například tým vedený Hasanem Khatibem z University Wisconsin-Madison publikoval výsledky studie v které vědci nejprve navodili u beranů změny metylace DNA výživou a následně sledovali, jestli se tyto změny objeví i u jehňat zplozených těmito berany.
Prokázali, že potomci zdědili od otce pozměněnou metylaci 34 genů. Projevilo se to odlišnostmi v růstu, vývoji, plodnosti samců a v poruchách kardiovaskulárního a nervového systému. Celkem 21 z těchto 34 genů je u člověka spojováno s vývojem nervového systému a vývojovými poruchami mozku, jako je autismus, schizofrenie či bipolární porucha.
Možná děti reagují na stres jako jejich matky
Kobor nabízí i další neepigenetické vysvětlení. Podle něj je možné, že děti reagují na stres podobně jako jejich matky, což pak má za následek vznik stejných epigenetických změn. Dětem se tedy formuje DNA po epigenetické stránce stejně jako matkám, ale nejde o zděděné změny. Proti tomu ale svědčí fakt, že vyšetřované rodiny nejsou pokrevně spřízněné a je proto velmi nepravděpodobné, že by se u všech projevily reakce na stres identickým způsobem.
Zajímavé by bylo postihnout u uprchlíků epigenetické změny na úrovni molekul RNA, protože ty se mezi generacemi evidentně přenášejí. Svědčí o tom velmi výmluvně studie na zvířatech. Mulliganová a její spolupracovníci jsou přesvědčeni, že mnohem hodnověrnější závěry budou moci učinit na základě výsledků připravované studie na čtyřech generacích Palestinců.