Chůze po zadních končetinách patří k jednomu z evolučních vynálezů člověka. Lidoopi sice příležitostně také chodí po dvou, ale standardní způsob pohybu to pro ně není. Další savci, kteří se pohybují po zadních, např. klokani nebo někteří hlodavci, zřejmě nevládnou dostatečně výkonným mozkem, aby ze svého hopsání vytěžili významnější výhodu. Co nastartovalo náš evoluční vzestup?
Vznik chůze po dvou u dávných australopiteků bývá dáván do souvislosti s výraznou změnou klimatu, která proměnila husté pralesy v savany s řídkým křovinatým porostem. Naši dávní předkové se museli při shánění potravy vydat na toulky travnatými pláněmi. A tam jim vzpřímená chůze nabízela řadu výhod. Kromě lepšího rozhledu i volné ruce pro přenášení nejrůznějších věcí. Samice tak nosily na ruce mládě, samci svírali v prstech primitivní nástroje.
Proč však došlo k tak zásadní proměně vegetace? Podle amerických astronomů Adriana Melotta z University of Kansas a Briana Thomase z Washburn University za to může exploze supernovy ve vzdálenosti pouhých 50 parseků od Země. Kosmické kataklyzma kulminovalo před 2,6 miliony roků.
Supernova vypálila lesy
Za důkaz exploze supernovy v těsném sousedství Země považují Melott a Thomas vrstvičku usazenin s izotopem železa Fe60. Ta je k nalezení např. v mořských usazeninách. Melott a Thomas došli k závěru, že blízkou explozi supernovy provázelo silné kosmické záření a to vyvolalo v atmosféře Země uvolnění elektronů z molekul atmosférických plynů.
Koncentrace elektronů v atmosféře stoupla po explozi supernovy zhruba na padesátinásobek. Silně ionizovaný vzduch byl lépe vodivý, což usnadňovalo vznik bleskových výbojů. Navíc byly elektrony generovány v jakýchsi vydatných sprškách, což vznik blesků dále usnadňovalo.
Musel to být tenkrát na Zemi pořádný rachot. Na nebi se křižovaly blesky a do toho burácely hromy. Výboje blesků znovu a znovu tloukly do vrcholků pralesních stromů a není divu, že to mělo za následek opakované rozsáhlé požáry. Rozlehlé plochy hustých pralesů lehly popelem a krajina rychle vysychala. Místo stromů vyrostly na požářištích v nastalém suchém klimatu traviny.
Také pro tuto hypotézu nabízejí Melott a Thomas hmatatelný důkaz v podobě vrstvičky uhlíku jasně patrné v příslušně starých usazeninách po celém světě. Uhlíky a saze vznikaly podle amerických astronomů při rozsáhlých pralesních požárech.
„Je to úplně všude a nikdo se nenamáhá s vysvětlením, proč se to objevuje po celém světě a to i v odlišných klimatických pásmech. My vysvětlení nabízíme,“ říká o pravěké uhlíkové vrstvičce Melott a dodává:
„Vyšší četnost požárů měla za následek přerod pralesů v savanu. Tam, kde rostly stromy, najednou převažují travnaté porosty s křovisky. To pak mělo zásadní význam pro vývoj lidstva především ve východní Africe, kde se dnes v Riftovém údolí nacházejí četné fosilie předků člověka.“
Bude se ohnivé peklo opakovat?
Může se podobná katastrofická událost v dohledné době opakovat? Podle Melotta a Thomase je nejžhavějším kandidátem na blízkou supernovu hvězda Betelgeuse vzdálená kolem 200 parseků. Ta může explodovat v příštím milionu let. Takový výbuch by nás už asi nepálil. Ale i kdyby Betelgeuse vybuchla už před 625 lety a kosmické záření z její exploze k nám dorazilo hned zítra, nemuseli bychom bát. Ohnivé peklo by tato supernova nerozpoutala.
„Betelgeuse je příliš daleko, než aby vyvolala stejné efekty,“ říká Adrian Melott. „Nemusíme se jí proto bát. Mnohem víc bychom se měli bát protonů přicházejících k nám při slunečních erupcích. Ty ohrožují naše technologie. Sluneční erupce může vyřadit z činnosti rozvody elektřiny. A představte si, jak bychom asi přežili třeba jen měsíc bez přívodu elektrické energie.“
Pramen: The Journal of Geology