Lež má nejen „krátké nohy“ ale i ve světě „fake news“ si stále drží špatnou pověst. Psychologové v ní však vidí jeden z největších výkonů lidské mysli. Procesy dovolující lidem lhát halí rouška tajemství. Někdy ale přihraje náhoda vědcům do cesty lháře, kteří jsou tak výjimeční, že o pozadí vzniku lží v mozku ledacos prozradí. Do této kategorie patří i objev „Pinocchiova syndromu“.
Neurologové z francouzského Štrasburku popsali případ pacienta s tímto syndromem v lékařském časopise Journal of Neurology, Neurosurgery, and Psychiatry už v roce 1993. Šlo o vysokého úředníka Evropského hospodářského společenství, jež bylo předchůdcem dnešní Evropské unie. Jednapadesátiletý muž měl v práci vážný problém. Pokaždé, když při jednáních zkusil zalhat, dostal epileptické křeče.
Brzy se to o něm vědělo a pro politická jednání byl k nepotřebě. Dostal přezdívku „pan Pinocchio“, protože podobně jako stejnojmenný hrdina dětské knížky italského spisovatele Carla Collodiho nedokázal své lhaní utajit. Zatímco pohádkovému panáčkovi Pinocchiovi se lhaním prodlužoval nos, úředník dostával křeče.
Lékařské vyšetření odhalilo příčinu Pinochchiova syndromu v nádoru velikosti vlašského ořechu v části mozku zodpovědné za emoce, v tzv. amygdale. Nádor zvyšoval citlivost centra a podvědomé napětí spojené se lží pak vyvolávalo křeče.
Když neurochirurgové „panu Pinocchiovi“ nádor odstranili, vrátilo se vše do normálních kolejí. Úředník dokázal opět lhát bez mrknutí oka. Případ pana Pinocchia dokládá, že lež k našemu životu neoddělitelně patří. Neschopnost úspěšně lhát byla u štrasburského úředníka brána jako pádný důvod pro lékařská vyšetření.
Zdvořilé lži
Pravda se sice těší obecně vysokému společenskému kreditu, ale není vždycky vítána. Jasně patrné to je u lidí, kteří nemohou lhát po úrazu mozku nebo při některých neurodegenerativních onemocněních, jako je Parkinsonova choroba. Tito lidé sice mluví jen a jen pravdu, ale velkého vděku se za to nedočkají. Naopak, okolí je hodnotí jako hrubé, netaktní osoby.
Tu a tam si totiž všichni trošku zalžeme. Často je to právě z čisté zdvořilosti. Na otázku: „Neruším?“ je krajně neslušné odpovědět: „Ano rušíte!“ A to i v případě, že je to čiročirá pravda. Ze společenského hlediska je správné zalhat a říct: „Kdepak, vůbec nerušíte.“ A navrch se dotyčného zeptat, co potřebuje.
Takové „zdvořilé lži“ nepovažujeme za prohřešek proti dobrým mravům, i když bychom asi těžko hledali kulturu, která se ke lži otevřeně hlásí. Naopak, lež patří ke společenským tabu zapovězeným náboženstvím i dalšími normami společenského života. Přitom pokusy o podvody mají evolučně velmi hluboké kořeny. Lháře a podvodníky najdeme i v říši zvířat.
Například pěvec drongo africký umí napodobit varovné volání několika různých tvorů a své „znalosti cizích řečí“ využívá k tomu, aby děsil lovící surikaty falešnými poplachy. Když drongo vidí, že surikaty ulovily něco lákavého k snědku, vydá varovné volání. Slovní zásobu střídají, aby je surikaty neprokoukly.
Často si vypomáhají varovným voláním jiných ptáků, např. timálie stračí. Surikaty neberou zaslechnutá cizí varování na lehkou váhu. Ptáci mají lepší rozhled a vidí hrozbu dřív. Surikaty proto utíkají nejkratší cestou do bezpečí nory. Přitom často ponechají svému osudu úlovek, kterého se pak drongo bezpracně zmocní.
Člověk se naučí lhát zhruba až ve věku čtyř či pěti let. Potřebuje k tomu zvládnout dvě základní dovednosti. První je pochopení společenských pravidel. Například si musí uvědomit, že když něco provede, hrozí mu za to trest. Pokud ale svou vinu zakryje přesvědčivou lží, může trestu uniknout. Druhým nezbytným předpokladem pro úspěšné lhaní je tzv. teorie mysli, tedy schopnost představit si, co si myslí druzí lidé.
Cesta k „dobrému“ lhaní je dlouhá. Malé děti sice učíme, že lhát se nemá, ale ony to stejně zkoušejí. Zpočátku lžou neumělé a dospělí je snadno prokouknou. Dobří lháři schopní úspěšně klamat se z lidí stávají po osmnáctém roce věku a ve vrcholné formě se udržíme zhruba do třicítky. Lidem nad pětačtyřicet už dovednost klamat citelně zeslábne. Velmi podobně se vyvíjí s věkem i schopnost zamlčet pravdivé skutečnosti, což je jakýsi předstupeň lži.
Lhát je dřina
Lež je výsledkem „usilovné práce“. Lhář musí nejprve poznat pravdu. Tu však zatají ji a místo ní si vymyslí lež, která je v co nejmenším rozporu se zjevnými skutečnostmi a má tak šanci, že „projde“. Tím však není lhář ani zdaleka hotov. Sleduje reakci obelhávaného a operativně své smyšlené vyprávění přizpůsobuje, aby dosáhl co nejlepšího výsledku.
Lhář se také musí vypořádat s vědomím, že se prohřešuje proti dobrým mravům. To všechno provádí jeho mozek najednou. Říct pravdu je proto ve srovnání s lhaním neskonale jednodušší.
O tom, že lhát je namáhavé, se vědci přesvědčili už před bezmála dvěma desetiletími, když sledovali prostřednictvím funkční magnetické rezonance aktivitu mozku dobrovolníků. Ti dostali za úkol odpovídat na otázky ze svého soukromého života. Otázky byly voleny tak, aby se na ně dalo odpovědět jednoduše „ano“ nebo „ne“.
Když byla otázka na monitoru počítače napsaná zeleně, bylo dobrovolníkovým úkolem odpovídat podle pravdy. Při odpovědích na otázky napsané červeně měli dobrovolníci lhát. Vědci mohli odpovědi kontrolovat, protože z předchozích pohovorů s dobrovolníky znali pravdivé odpovědi na otázky pro každého účastníka pokusu.
Zařízení pro funkční magnetickou reoznanci (Foto: Jan Ainali, CC BY 3.0)
Se lživými odpověďmi dobrovolníci otáleli o poznání déle než s pravdou. Při lhaní vykazovaly silně zvýšenou aktivitu některé oblasti tzv. prefrontálního kortexu – mozkové kůry v přední části mozku zodpovědné za logické uvažování, posuzování příčin a následků a také odlišování dobra a zla.
Kritici měli těmto počátečním experimentům za zlé, že probíhaly za podmínek na hony vzdálených běžnému životu, a tedy i okolnostem, za jakých lidé běžně lžou. Připravili proto testování lži za mnohem promyšlenějších okolností. Dobrovolníkům řekli, že chtějí testovat paranormální schopnosti. Testované osoby dostaly za úkol uhodnout počítačem simulovaný výsledek hodu mincí. Pokud tipovali správně, přibyla jim na účtu malá suma.
Pokud neuhodli, o peníze naopak přicházeli. Dobrovolníci hlásili správnost svého odhadu až poté, co se dozvěděli, zda na počítači padla „hlava“ nebo „orel“. Mohli tedy snadno švindlovat. Někteří takovému pokušení přijít snadno k penězům neodolali. Jiní ale hráli fair play. Poctivci končili se zhruba stejným počtem správných a mylných odpovědí, a tedy s nulou na účtu. Podvodníci ale dosahovali „úspěšnosti“ nad 75% a tím také slušného zisku.
Zajímavé výsledky přineslo sledování aktivity mozku podvodníků a poctivců. Pravdomluvní dobrovolníci nevykazovali nápadně zvýšenou aktivitu částí prefrontálního kortexu zodpovědné za sebekontrolu. Lháři ale měli tyto části prefrontálního kortexu „nažhavené“. A to nejen v případech, kdy skutečně lhali, ale také tehdy, když se rozhodli mluvit pravdu, aby jejich lhaní tolik nebilo do očí.
Elektrodami k mistrnému lhaní
V jednom zajímavém experimentu se podařilo udělat z dobrovolníků výrazně schopnější lháře. Vědci k tomu využili metodu tzv. transkraniální stimulace stejnosměrným proudem.
Na kůži hlavy připevnili dobrovolníkům elektrody a pustili přes ně slabý stejnosměrný proud do té části prefrontálního kortexu, která je vysoce aktivní při posuzování morálních pohnutek a etických soudů. Pro dobrovolníka je procedura transkraniální stimulace bezbolestná. Neprovázejí ji dokonce ani nepříjemné pocity.
Stimul zvolili vědci tak, aby se centrum v prefrontálním kortexu utlumilo a tento efekt nějakou dobu vydržel. S utlumeným centrem si dobrovolníci zahráli na zloděje. Vplížili se do místnosti, z bundy na věšáku vytáhli peněženku a vzali z ní dvacetieurovou bankovku. Následně byli podrobeni výslechu.
Před začátkem pokusu dostali všichni dobrovolníci instrukce, aby se snažili odpovídat co nejvíc popravdě. Zároveň jim bylo řečeno, že zdaleka ne všichni dobrovolníci našli v peněžence peníze a někteří z nich tedy mají čisté svědomí. „Vyšetřovatelé“ neměli vědět, kdo kradl a kdo ne. K odhalení zlodějů se měli dobrat výslechem.
Laboratoř transkraniální magnetické stimulace (Foto: Adindva1, CC BY-SA 4.0)
Ve skutečnosti nebyli dobrovolníci rozděleni na zloděje a poctivce. Bankovku našli v peněžence všichni. Zásadní rozdíl spočíval v tom, že někteří měli mozkové centrum v prefrontálním kortexu utlumené a jiným ho vědci ponechali plně funkční.
Dobrovolníci s utlumeným centrem pro odlišení dobra a zla lhali jako z partesu. Když se jim do lhaní nepletla v mozku zablokovaná morálka a etika, mohli se na klamání plně soustředit a podávali v tomto ohledu úctyhodné výkony. Dobrovolníci s plně funkčním mozkovým centrem pro odlišení dobra a zla lhali jako běžní smrtelníci.
Nečitelné lži
Lhát umí každý. Přesto je pro nás odhalení lhářů tvrdý oříšek a nejednou se ukáže, že je nad naše síly. Přitom je pro lži typická celá řada znaků, kterými se od pravdy liší. Lživé vyprávění je méně živé a postrádá neobvyklé detaily, které jsou naopak charakteristické pro pravdivé výpovědi. Lháři se také ve své výpovědi málo opravují a jejich vyprávění je pak až nápadně plynulé. Na základě těchto rysů lživých výpovědí však nelze lháře jednoznačně usvědčit.
Když vědci nechávali dobrovolníky odlišovat lživé a pravdivé odpovědi, průměrná úspěšnost se pohybovala kolem 54 % tedy jen mírně nad hranicí úspěšnosti při hádání spoléhajícím výhradně na náhodu. A dokonce i lidé, kteří mají prokouknutí lži v popisu práce, tedy třeba policisté nebo soudci, se nechají dobrým lhářem celkem snadno oklamat.
Snaha vyvinout spolehlivou metodu k odhalování lhářů vyústila v konstrukci „detektorů lži“ nejrůznějších koncepcí. První detektory měřily dechovou a tepovou frekvenci, popřípadě i odpor kůže klesající s tím, jak se vyslýchaný potil. Dnes se k těmto metodám připojily i počítače. Analyzují například hlas a hledají v něm projevy stresu. Spolehlivost detektorů ale zůstává sporná.
Při některých přístupech se sice uvádí úspěšnost detektorů lži až 95 %, ale úplně spolehlivý není žádný z nich. Dnes vstoupily na trh dokonce detektory využívající sledování aktivity mozkových center v prefrontálním kortexu pomocí funkční magnetické rezonance. Mohlo by se zdát, že právě tyto metody se opírají o nejmodernější vědecké poznatky a jejich nástup znamená zásadní zvrat v odhalování lhářů, ale...
Základní rozdíl mezi vědeckou studií a vyšetřováním kriminálního činu spočívá v tom, že vědecká studie hodnotí celou skupinu dobrovolníků. Při vyšetřování zločinu je předmětem zkoumání jednotlivec. Ten může reagovat atypicky nikoli proto, že je vinen, ale proto, že mu trochu jinak funguje mozek.
Zatímco v rámci studie představuje takový člověk výjimku z pravidla, která výsledek výzkumu většinou nijak významně nezkreslí, při hledání viníka může taková „výjimka“ vést k justičnímu omylu.
Vědci zatím našli centra, která jsou aktivnější při lhaní. Zatím ale neznáme mozková centra, která by se aktivovala při pravdivé výpovědi. Pravdomluvného člověka tak můžeme pomocí funkční magnetické rezonance identifikovat jen tak, že jsme u něj nenarazili na známky typické pro lhaní.
Zvýšená aktivita některých „lživých“ center prefrontálního kortexu se může projevit u lháře i v případě, že odpovídá pravdivě. Nárůst aktivity prozrazuje pouze to, že se lhář rozhoduje, zda bude lhát nebo mluvit pravdu. Neodhaluje samotnou lež.
Americké soudy zatím neberou výsledky vyšetření na detektorech využívajících funkční magnetickou rezonanci jako důkaz. Údajně užívají tyto detektory některé americké pojišťovny a také vládní úřady. Můžeme předpokládat, že jsou jimi prověřování např. agenti tajných služeb.
Pokračování článku patří k prémiovému obsahu pro předplatitele
Chci Premium a Živě.cz bez reklam
Od 41 Kč měsíčně
