Březnová uzávěra škol neminula ani univerzity. Vysoké školy přešly tu s většími, tu s menšími problémy na distanční výuku. Nebylo to jednoduché ani pro vysokoškolské učitele, ani pro studenty. V řadě oborů kvalita výuky zákonitě utrpěla. Pitvu, chemický pokus nebo měření na laseru si student doma nezorganizuje. Také praxi jen těžko zrealizuje zhlédnutím videa.
V červnové „rozvolňovací“ euforii si nikdo nepřipouštěl, že by zimní semestr akademického roku 2020/2021 neproběhl standardním způsobem. Některé univerzity připravily už na jaře pro budoucí studenty prvních ročníků „seznamovací soustředění“ a na sklonku léta plány z jara zrealizovaly.
Studentské seznamky zafungovaly jako inkubátory COVID-19. Někteří studenti se tak díky univerzitě nakazili dříve, než stačili poprvé usednout do lavic v posluchárnách. Tím však covidová univerzitní story nekončí, nýbrž začíná. Vlastně šlo jen o takovou nevinnou předehru.
Kotel jménem univerzita
V čem je situace při obnově prezenční výuky na univerzitách horší než při zahájení školního roku na základních školách nebo při návratu lidí z dovolených do práce? Na vysokou školu se sjedou studenti z různých krajů. Promísí se hned několikrát, a to na různých místech – na fakultách, na kolejích, v menzách. Na víkendy se opět rozjedou do svých domovů.
Řada vysokoškoláků si vydělává na studia a živobytí na příležitostných brigádách nebo chodí do práce na částečné úvazky. Dostanou se tedy do dalších kolektivů. Mnohá zaměstnání je vystaví kontaktu s větším počtem lidí. Prodavač ve stánku s občerstvením nebo brigádnice v recepci hotelu se potká za den s desítkami či stovkami lidí.
V rámci školy lze jen těžko udržet iluzi izolovaných „bublin“, na jaké si hrají základní a střední školy. Na základní přednášky se sejde v posluchárně i několik stovek studentů. Na semináře, cvičení, laborky a další aktivity se rozběhnou po fakultě do menších kolektivů, ale ani ty nejsou zrovna stabilní. Každý studijní program počítá s volitelnými předměty, kde se scházejí studenti v jiném personálním složení než při studiu povinných předmětů.
K tomu připočítejme další aktivity – sport, společenské akce nebo nejrůznější oslavy, večírky a pařby. Díky velkorysým podporám studentského jízdného, není problém, aby si mládenec studující v Ústí nad Labem dal rande s dívkou studující v Českých Budějovicích „napůl cesty“ – tedy v Praze. Rychlík je tam doveze za pár korun.
Amerika už to odzkoušela
Kdybychom chtěli vytvořit ideální podmínky pro šíření SARS-CoV-2, těžko bychom hledali dokonalejší místo, než jsou univerzity. Možná by stálo za to se poučit z chyb druhých. Velmi názorně vysvětlili rizika nástupu vysokoškoláků na univerzity Ryan Malosh a Nina Mastersová z University of Michigan. Můžeme namítat, že tak zlou nákazovou situaci jako Spojené státy zatím v České republice nemáme, ale i tak stojí michiganský rozbor situace za zamyšlení.
Podobně jako Češi předpokládali Američané, že na podzim už bude COVID-19 pod kontrolou a chystali se otevřít univerzity. Spoléhali na intenzivní testování a následné úspěšné trasování nakažených. Prezident Trump jim slíbil účinnou otestovanou vakcínu do prezidentských voleb, které se konají 3. listopadu 2020. Testování a trasování však nezabralo a experti nevidí reálnou šanci na zahájení očkování dříve než v roce 2021.
Motiv pro návrat studentů na vysoké školy byl v řadě případů finanční, protože studenti znamenají pro univerzity, jejich kampusy a univerzitní města nezanedbatelné příjmy. Univerzity se snažily, aby si nezopakovaly prodělky z jara. Bezpečnost studentů, učitel, zaměstnanců ale i obyvatel v okolí kampusů odsunuly do ústraní.
Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Jakmile se začali studenti vracet na univerzity, rychle se mezi nimi rozšířil SARS-CoV-2. COVID-19 se následně šířil se i mimo areály vysokých škol. Některé univerzity zavíraly své areály stejně rychle, jako je otevíraly.
Po pouhém týdnu výuky se zavřela třeba University of North Carolina v Chapel Hill, protože se COVID-19 začal šířit na kolejích, ve studentských spolcích a v univerzitních sportovních týmech. Skoro tři čtvrti milionu dolarů vynaložených na preventivní opatření nepomohlo.
Testovat studenty na COVID-19?
Malosh a Mastersová připomínají, že univerzita není vězení a studenty v ní nelze zamknout. Řada z nich se nakazí bez zjevných příznaků onemocnění, ale přitom budou infekční a budou virus šířit. Proto se šíření COVID-19 na univerzitách nedá zabránit kontrolou tělesné teploty např. při vstupu do poslucháren.
Jistě, teoreticky by šlo udržet jistou kontrolu nad nákazou mezi vysokoškoláky jejich intenzivním testováním, ale to se ukazuje jako nereálné. Malosh a Mastersová to demonstrují na příkladu své University of Michigan.
Celý stát Michigan provádí týdně kolem 200 000 testů na COVID-19. Pro srovnání, celá Česká republika, která má podobně jako Michigan zhruba deset milionů obyvatel, je s to udělat za pracovní den asi 15 000 testů. Malosh a Mastersová počítají, že i kdyby z 30 000 studentů jejich univerzity nastoupily do školy dvě třetiny, znamenalo by to týdně 40 000 testů.
A univerzita si nemůže nárokovat pětinu testovací kapacity celého státu Michigan. U nás má jen Karlova univerzita přes 45 000 studentů. Jejich testování by vyčerpalo celorepublikovou testovací kapacitu. Na nikoho jiného už by se nedostalo.
Malosh a Mastersová jsou přesvědčeni, že vysokoškoláci by měli zůstat doma. Jak se asi rozhodneme v České republice? Necháme vysokoškoláky nastoupit do škol a počkáme co to udělá? Následky takového kroku budou zjevné už v druhé půlce října.