Ať pátrají, kdo pátrá nezlobí. 
Za sebe však považuji podobné projekty prospěšné spíše z hlediska hledání, zkoušení a testování nových technologií, postupů, než že by vedly k nalezení emzáků. Správně, vše souvisí s rozlišovací schopností (vesmír moc „šumí”), délkou odezvy, která prakticky vylučuje případnou smysluplnou komunikaci. Dokud lidé nevyzkoumají tajemství subprostorové komunikace (dnes známe pouze ze sci-fi), tak problémem pro ně bude i komunikace s vlastními loďmi na misích do hlubokého vesmíru. A to se bavíme o blízkém okolí = nízké desítky ly (světelných let). Emzáci mohou od nás být mnoho Mpc (megaparseků, 1 pc = ~ 206k AU* = ~ 3,3 ly) daleko a komunikace v řádu milionů roků nedává smysl. Pravidlo první, vesmír je opravdu, ale opravdu VELIKÝ. V podstatě se můžeme pokoušet navázat kontakt s dávno zaniklou civilizací nebo s teprve vznikající (mikrobiální úroveň). Vysláním jakéhokoliv silného signálu navíc riskujeme naše odhalení a kolonizaci či vyhlazení. Všichni nebudou kamarádi, některé věci se nemění ani v galaktickém měřítku, jedni jsou dobří a druzí hmyz (nás) likvidují. Jistým uklidněním je, že kdyby v oblasti blízkých galaxií byl nějaký svět obydlený inteligentním životem s pokročilými znalostmi, tak buď už jsou u nás, je po nás nebo si nás nevšímají, stejně bychom je nepochopili. Je velká mýlka, že musí jít o život, jak ho známe my, tedy pachtící se hmotná těla žijící okamžik vesmírného času, s mikromozečkem, která se ještě nedostala z vlastní hvězdné soustavy. Stačí si představit, že může jít o život nám vzdálený ne 100 000, ale třeba 50 000 000 let. Člověk za tu dobu už také dávno nebude člověkem jak ho chápeme my, bude ještě vůbec mít hmotné tělo, bude ho potřebovat? Vždyť těla jsou energie a s tou se dají dělat psí kusy při „troše” znalostí.
* K zamyšlení, člověk ještě neuskutečnil ani první automatickou (bez posádky) misi 1 000 AU, celá desetiletí ji jen řeší!
