Původně se předpokládalo, že 25. sluneční cyklus bude relativně slabý a bude pokračovat v současném dlouhodobém trendu poklesu sluneční aktivity. Nejnovější výzkumy však ukazují, že rok 2024 bude v tomto směru patřit k těm nejsilnějším, což může přinést polární záře i do oblastí, kde běžně nebývají k vidění.
Polární záře jsou na pohled fascinujícím úkazem, který může působit mystickým dojmem. Polární záře, známé také jako Aurora Borealis na severní polokouli a Aurora Australis na jižní polokouli, se nejčastěji vyskytují v blízkosti polárních oblastí. Jsou způsobené interakcí nabitého slunečního větru s magnetickým polem Země, které je právě v těchto oblastech nejsilnější.
Na severní polokouli jsou polární záře často pozorovány v částech Skandinávie, severní části Sibiře, Aljašky, Kanady a Grónska. Na jižní polokouli se Aurora Australis nejčastěji vyskytuje v jižních částech Austrálie, Nového Zélandu, Jižní Ameriky a Antarktidy.
Polární záře nejen v polárních oblastech
Polární záře se mohou posouvat blíže k rovníku – v takových případech mohou být viditelné i ve středních zeměpisných šířkách, včetně Česka. Může k tomu dojít během velmi silných geomagnetických bouří nebo slunečních výronů koronální hmoty (CME). Tyto jevy mohou dočasně rozšířit oblast viditelnosti polárních září.
Když dojde k silnému slunečnímu výronu, pak částice vyslané ze Slunce zasáhnou zemskou magnetosféru, což může způsobit silné geomagnetické bouře. Tyto bouře mohou způsobit, že se polární záře objeví i ve středních zeměpisných šířkách, daleko od obvyklých polárních lokalit. Tento jev není častý a obvykle se vyskytuje pouze během období maximální sluneční aktivity, které se opakuje přibližně každých 11 let.
Polární záře přitahují svou jedinečnou krásou cestovatele z celého světa. V listopadu tohoto roku však byly pozorovány i na místech, kde se obvykle nevyskytují, jako jsou Itálie a Texas. To ukazuje, jaký vliv mohou mít sluneční události na naši planetu a jak mohou ovlivnit i vzdálené oblasti mimo tradiční polární regiony.
Jedna z největších magnetických bouří
Jedna z největších geomagnetických bouří v historii byla pozorována v únoru roku 1872 – dnes je známa jako Chapman-Silvermanova bouře. Během této sluneční bouře byla Aurora Borealis viditelná po celém světě, dokonce i blízko rovníku v místech jako jsou Bombaj a Chartúm.
Tento výjimečný jev vedl skupinu vědců k zamyšlení, zda se takto velké sluneční bouře nebo jevy polárních září dějí častěji, než se dříve předpokládalo. Jejich následný výzkum potvrdil, že tomu tak skutečně je.
Studie ukázala, že sluneční bouře způsobila značné problémy s telegrafní komunikací. V dnešní době, se všemi současnými technologiemi, by podobná bouře mohla způsobit problémy s elektrickými sítěmi a satelitní komunikací. Závažnost a dopad takové bouře na moderní technologickou infrastrukturu by mohl být významný, zejména vzhledem k naší závislosti na elektrické energii a komunikačních technologiích.
Tento objev zdůraznil význam vědeckého sledování sluneční aktivity a připravenosti na potenciální dopady slunečních bouří na moderní společnost, což je klíčové pro ochranu a udržitelnost naší technologické infrastruktury.
Potenciální dopady
Hlavní autor studie Hisashi Hayakawa upozornil na potenciální dopady rozsáhlých slunečních bouří na moderní společnost. Zdůraznil, že pokud by došlo k delšímu výpadku dodávek elektrické energie, pak by společnost, zejména ta žijící v urbanizovaných oblastech, čelila značným obtížím.
Nejhorším scénářem by bylo, pokud by bouře zničily elektrickou síť, komunikační systémy, letadla a satelity. Tato situace by výrazně ovlivnila každodenní život a fungování společnosti, jelikož jsme v současnosti velmi závislí na těchto infrastrukturních systémech. Hayakawa se také ptá, zda bychom byli schopni udržet náš životní styl bez této infrastruktury, a naznačuje, že by to bylo velmi náročné.
Aby lépe pochopili, jak Chapman-Silvermanova bouře ovlivnila Zemi, prozkoumali vědci staré záznamy v knihovnách a observatořích po celém světě. Našli přes 700 záznamů, které ukázaly, že obloha byla osvětlena polárními zářemi až do zeměpisné šířky přibližně 20 stupňů na obou polokoulích. Tato data poskytují cenné informace o vlivu a rozsahu historických geomagnetických bouří, což pomáhá lépe se připravit na podobné události v budoucnosti.
Výsledky bádání
Podle Hisashi Hayakawy patří Chapman-Silvermanova bouře z února 1872 mezi nejextrémnější geomagnetické bouře v relativně nedávné historii. Její rozsah se mohl měřit s dalšími významnými bouřemi, jako byla Carringtonova bouře v září 1859 a bouře NY Railroad v květnu 1921. Tyto události jsou označovány jako geomagnetické superbouře.
Hayakawa zdůraznil, že ačkoliv jsou extrémně silné sluneční bouře vzácné a v poslední době jsme žádnou nezažili, neměli bychom jejich potenciál podceňovat. V posledních šesti desetiletích došlo ke třem takovým superbouřím, což naznačuje, že i přes jejich vzácnost představují pro moderní společnost potenciální hrozbu.
Toto zjištění zdůrazňuje důležitost připravenosti na události, které mohou mít významný dopad na elektrické sítě, komunikační systémy a další klíčové technologické infrastruktury. Hayakawa a jeho tým tímto upozorňují na nutnost zvážení těchto rizik a na význam přípravy na možné budoucí superbouře s cílem minimalizovat potenciální škody.
Výsledky studie, na které spolupracovali vědci z devíti zemí, byly pod názvem „The Extreme Space Weather Event of 1872 February: Sunspots, Magnetic Disturbance, and Auroral Displays“ byla publikovány 1. prosince 2023 v odborném časopise The Astrophysical Journal.