NASA opět přesunula raketu SLS na startovací rampu a tankuje ji. Nový vesmírný nosič postavený na starých základech už potkalo tolik „much“, které je potřeba vychytat, že asi nemá smysl psát, kdy se poprvé vznese k nebi. Snad to bude v letošním roce.
Na misi Artemis 1 má zhruba za dva roky navázat pilotovaný oblet Měsíce v rámci mise Artemis 2. A poté už přijde na řadu přistání na povrchu – první od roku 1972.
K Měsíci zamíří čtveřice astronautů, dva přesedlají do Moonshipu, který se až nápadně podobá Starshipu od SpaceX a přistanou na povrchu. Není to náhoda. SpaceX dodá lunární modul, ale v budoucnu snad nezůstane u jednoho dodavatele.
K přistání by mohlo dojít v roce 2025, ale reálnější je pozdější termín. Jméno „nového Armstronga“ sice ještě neznáme, ale už dnes je jisté, že jedním z oněch dvou lidí, kteří nás vrátí na Měsíc, bude žena.
Kde lunární modul přistane? Mise Apolla se držela oblasti okolo rovníku, Artemis zcela určitě zamíří do oblasti jižního pólu, kde byl v regolitu objeven vodní led. Přesné místo nebylo a v nejbližší době ani nebude vybráno, ale ve vědecké komunitě se už diskutuje.
Paradoxně bude výběr obecně složitější než v případě Apolla. Místo totiž musí splnit řadu kritérií. V okolí měsíčního pólu je to velká hra světla a stínů. Měsíc nemá atmosféru, která by rozptylovala sluneční záření, takže pokud za bílého dne zakopnete a spadnete do kráteru, můžete se velmi rychle ocitnout v totální tmě.
V oblasti pólu jsou místa, kde je většinou nebo dokonce vždy tma, ale kousek vedle jsou místa, kde je světlo dostupné většinu doby. Kromě světla bude potřeba mít také výhled na Zemi kvůli komunikaci. NASA zřejmě nepůjde cestou komunikace přes retranslační sondy ve vesmíru. Spojení by mělo být přímé.
Kromě toho jde o sklon svahu a to nejen kvůli přistání, ale také kvůli pohybu astronautů. V neposlední řadě nelze přistát v oblasti s velkým množstvím větších kamenů.
Ve hře jsou dvě oblasti u kráteru Shackleton
Zatímco Apollo 11 přistálo v Moři klidu, Artemis 3 zřejmě dosedne někde v oblasti kráteru Shackleton, který má průměr 21 km.
Konkrétně se pracuje se dvěma oblastmi. První je „site 004“ na samotném okraji kráteru ve výšce 1700 metrů. Sluneční paprsky zde dopadají po dobu 85 % času nebo více.
Druhá lokalita má označení „site 001“ a nachází se v nadmořské výšce 1 900 metrů na hřebeni Shackleton-de Gerlache, který spojuje dva stejnojmenné krátery. Světelné podmínky jsou zde ještě lepší – 89 %.
Zdroje: hou.usra.edu, danielmarin.naukas.com, sciencedirect.com