V západní části měsíčního Oceánů bouří (Oceanus Procellarum) na přivrácené straně Měsíce se nedaleko kráteru Reiner nachází zvláštní útvar Reiner Gamma, který je světlejší než okolí.
Jde o plochou strukturu bez větších výškových nerovností, jejíž tvar připomíná nedokonale spletené copánky. Vyskytuje se v oblasti jedné z nejsilnější lunárních magnetických anomálií, s lokálním magnetickým polem 15 nanotesla.
Jde o asi nejznámější měsíční víření (lunar swirl), které patří k těm nejlépe viditelným ze Země. Astronomové pozorovali útvar Rainer Gamma už v 17. století.
Měsíční víření jsou vždy podobně plochá a vždy se pojí s lokálními magnetickými anomáliemi. Doposud ale představují velkou záhadu. Je jasné, že nějak souvisejí s magnetickými poli, ale není jasné, jak tyto lokální magnetické anomálie vznikly.
Magnetizované horniny?
Odborníci se domnívají, že měsíční víření tvoří magnetizované horniny, jejichž magnetická pole odrážejí či odklánějí částice slunečního větru, které jinak nepřetržitě bombardují povrch Měsíce. V průběhu času by to vedlo k nápadnému rozdílu v barvě mezi měsíčními vířeními a okolním lunárním povrchem, což pozorujeme.
Záhada je v tom, jak se dotyčné horniny magnetizovaly. Dnešní Měsíc, jak ukazují četná měření, žádné pořádné magnetické pole nemá. Vědci se nejprve domnívali, že to souvisí s dopady meteoritů s vysokým obsahem železa. U některých víření ale není jasné, jak by meteorit mohl vytvořit pozorované tvary a velikosti těchto útvarů.
Alternativní hypotézou je, že magnetické anomálie, které se pojí s měsíčními vířeními, vznikly, když pod lunárním povrchem pomalu chladla láva v magnetickém poli. Ověřit něco takového na dálku je ale velmi těžké. Na Zemi si to lze představit jednoduše, protože pozemské horniny často obsahují částečky magnetitu, který by to zařídil. Tento hypermagnetický materiál ale na Měsíci není.
Michael J. Krawczynski z americké Washington University in St. Louis nedávno vedl tým, který experimentálně ověřoval, zda by na Měsíci mohl k vytvoření měsíčních víření přispět ilmenit, tedy titanát (titaničitan) železnatý (FeTiO3), který je naopak na měsíčním povrchu běžný.
Experimenty potvrdily, že by takový scénář mohl fungovat. Podle Krawczynského to má ale předpoklad, že se na Měsíci vyskytovalo vhodné magma s vysokým obsahem titanu. To je možné zjistit jedině tak, že začneme na Měsíci vrtat.