Hawkinga zbožňuji už jen proto, že tak moc chtěl zjistit o vesmíru co nejvíc, až se dožil i přes vážné onemocnění déle, než se čekalo. Mnoho věcí se nám zdá samozřejmých a pravdivé teorie mají jasné podklady. Proto tomu věříme. Ale je to skutečně pravda? Opravdu jsou "naše podmínky na Zemi jediné a důležité pro život? Spíše než o důkazech je to o myšlení a energii. Někdy mám tak obrovský tlak na mou osobu, že si myslím, že mě mačkají dvě neviditelné desky. A pak přijde podnět, nesmyslný a nesplnitelný úkol, pro mnohè a já ho zvládnu alespoň poslat " do světa", a ne vždy zrealizuji do konce. Pak si říkám dost, už nikdy a znova. A zase nerealizovatelné. Zase já, jediný magor, který by do toho nešel a zase se nechám "ovládnout", ale použiji to, co jsem předtím " pracně" objevila a naučila se, ale zase to nedokončím. Tak to může být i z vesmírem. Může jich být stovky, tisíce, vedle sebe a v každém "jedna mlèčná dráha" a jedne "Země", jedni lidé a " soutěž" o to, kdo to dřív zjistí. Děti se mi smějí, že když jsem pila, kouřila, naháněla chlapy a přecpávala se, bylo mi okolí jedno a zajímaly mě jen peníze. Ale mě "ty civilizační mozek zastiňujicí závislosti" přestaly bavit a baví mě objevovat nové věci a nové teorie. Ale je to jen můj názor a pocit. Prostě jako by lidé z "jiných světů" uvažovali podobně, jako my, a ty podněty a myšlenky, jsme si posílali mezi sebou.