Dnes se říká deprese každému povzdechnutí. Jsem v práci dlouho, mám depku. Nesehnal jsem lístky do kina, mám depku. Nevykoupu se po práci, mám depku. Prší, mám depku. Atd.Upřímně, nikomu bych skutečnou depresi nepřál, ale vidět, co s člověkem skutečná deprese udělá, je zkušenost k nezaplacení. Podceňoval jsem ji také, říkal jsem si, že to přehánějí, depku jsem přeci taky už zažil, tak co je na tom. Pak jsem to nejdřív viděl u své kamarádky a jednoho příbuzného a změnil jsem setsakra názor. A ještě víc v době, kdy jsem k tomu sám směřoval (a sám jsem si to v tu chvíli neuvědomoval, "jenom" jsem byl stále unavený, s častými bolestmi hlavy, začal jsem stranit společnosti...). Co mne na tom pak překvapilo nejvíc, že celé to bylo právě kvůli světlu - vstával jsem pozdě (však volná pracovní doba), v práci seděl pod umělým světlem, práci končil za tmy často i v létě (protože workoholik) a venku coural za tmy (protože byl klid od lidí). Srovnalo se to až s poctivou změnou rytmu, kdy jsem sice i nadále pod umělým světlem, ale ráno s intenzitou 10 000 luxů (docela dost mne zaskočilo, že takovou intenzitu dostat, navíc ve správné barvě světla a aniž bych seděl deset čísel od lampy, není vůbec jednoduchý; taky zajímavá zkušenost). Pak se velká část věcí přirozeně srovnala - únava, nesoustředění, nespavost. Jakmile se srovnala chemie v mozku (tvorba melatoninu), srovnala se celá řada "civilizačních" neduhů.Fakt buďte rádi každej, kdo nemá s nedostatkem světla problém. Važte si toho. Po své zkušenosti bych světlo nepodceňoval. A mnohem důležitější je opravdu ráno po probuzení. Standardní (neletní, lidově zvaný zimní) čas je v tomto ohledu opravdu vhodnější volba s ohledem na běžný režim dne (škola, obvyklý začátek pracovní doby, střídání směn).
