V dnešní době se často říká, že žijeme ve svých „bublinách,“ které obývají lidé s podobnými názory. Zároveň ale všichni společně, s celou Sluneční soustavou, žijeme v Lokální Bublině, která měří asi 1000 světelných let. Je to oblast v Mléčné dráze, ve které je nápadně nižší hustota neutrálního vodíku, oproti průměru mezihvězdného prostoru Mléčné dráhy asi desetkrát.
Lokální Bublina zřejmě není nic moc výjimečného. Mléčná dráha je takovými bublinami proděravělá jako ementál. Obvykle jde o pozůstatky dřívějších explozí supernov, jejichž běsnící energie zčásti vytlačila mezihvězdný plyn a prach do všech stran od místa exploze. Na povrchu těchto bublin se kosmický materiál naopak zahušťuje, což může vést ke zvýšené tvorbě hvězd.
O bublinách v galaxiích bohužel víme jen velmi málo, kromě toho, že existují. Theo O’Neill z amerického výzkumného centra Center for Astrophysics | Harvard & Smithsonian a jeho kolegové se to snaží zlepšit. Zmapovali magnetická pole naší Lokální Bubliny, přičemž své výsledky nedávno prezentovali na 241. setkání Americké astronomické společnosti.
Vědci jsou odkázáni na sledování polarizace záření
Už víme, že v kosmickém prostoru, tedy mimo extrémní vesmírné objekty, existují gigantická magnetická pole. Jejich síla není velká, ale klenou se do vzdálenosti tisícovek, někdy i milionů světelných let. Tato magnetická pole není snadné zmapovat. Nelze je pozorovat přímo. Vědci jsou odkázáni na sledování polarizace záření.
O’Neill a spol. k tomu využili data o pohybu hvězd od evropské observatoře Gaia a data o výskytu kosmického prachu v Galaxii, která poskytl vesmírný dalekohled Planck. Jsou přesvědčeni, že jejich 3D mapa magnetických polí Lokální Bubliny poslouží při výzkumu vztahu mezi magnetickými poli a dalšími kosmickými fenomény, například tvorbou nových hvězd.
Badatelé také vyslovili hypotézu, že kosmický prach i magnetická pole, které společně vytvářejí pozorované polarizované záření, se koncentrují na rozpínajícím se povrchu bubliny. V současné době tuto hypotézu není možné ověřit. Vědci nicméně doufají, že budoucí technologie pozorování vesmíru dovolí tento jejich předpoklad potvrdit či vyvrátit.