Stačí se jen trochu porozhlédnout a psychopaty najdeme skoro všude. Vyznačují se slabými emocemi, nedostatkem empatie a morálky. Chovají se antisociálně a jejich výrazným povahovým rysem je lhaní, podvádění a klamání.
Vysokou šanci na odhalení psychopatů budeme mít, když zapátráme mezi lidmi na vlivných pozicích. Odhaduje se, že až pětina vedoucích pracovníků vykazuje „klinicky relevantní úroveň“ psychopatického jednání. Přitom v celé populaci se psychopati vyskytují s četností kolem 1 %.
Z evolučního hlediska představuje psychopatie záhadu. Její rysy vnímáme tak negativně, že pokud by byla aspoň zčásti založena dědičně, měli by její nositelé v průběhu generací vymizet nebo by jich mělo razantně ubýt. Nikdo by s nimi nechtěl mít nic společného a těžko by hledali partnery pro plození dětí. Navzdory všemu se ale psychopati v populaci drží.
Předpoklad, že je psychopatie vývojově nevýhodná, je však mylný. V některých situacích může psychopatie dokonce přinášet výhody. Jak nedávno prokázal Jonathan Goodman z University of Cambridge, může to být způsobeno silně vyvinutou schopností psychopatů předstírat vysoce ceněné vlastnosti.
Tajemství úspěchu psychopatů
Ve vývoji lidské společnosti sehrála důležitou roli důvěra a důvěryhodnost. Evolučně patřili vždy k nejúspěšnějším lidem ti, kteří jsou považováni za spolehlivé a lze jim tedy důvěřovat. Důvěra je klíčem ke spolupráci a ta pomohla lidem na výsluní. Žádný jiný živočich není schopen tak intenzivní spolupráce, jako Homo sapiens.
Zvířata spolupracují většinou jen v rámci blízce příbuzných skupin nebo v situacích, kdy se živočichové znají a vědí, že když jeden druhému pomůže, může příště očekávat pomoc od druhých. Je to tedy spolupráce buď „v rodině“ nebo „něco za něco“.
V lidské společnosti se ale spolupracuje i na ryze nezištné bázi. Cizinci, který se ptá na cestu, poradíme, i když s ním nejsme příbuzní a pomoc nám s vysokou pravděpodobností nikdy neoplatí. Také dobrovolný dárce krve se nedočká vděku od člověka, kterému jeho krev zachránila život a kterým asi nebude nikdo z jeho příbuzných.
Lidská spolupráce fungovala bezvadně v dobách, kdy lidé žili v malých společenstvích, kde se všichni dobře znali. Tam se pro podvody nabízel jen minimální prostor. Když se však skupiny lidí zvětšily např. životem ve velkých městech, bylo vyloučené, aby se všichni dobře znali. Naši předci proto museli najít způsoby, jak zajistit, aby lidé, které potkali, byli ochotní k poctivé spolupráci.
Při lovu ve volné přírodě bylo snazší důvěřovat rodičům nebo sourozencům než uvěřit cizímu člověku. Cizinec mohl lovce napadnout a uzmout mu kořist. Spolupráce s cizím člověkem proto vyžaduje důvěru. Cizinec musel přesvědčit, že spolupráci bere poctivě.
Lidé ale mohli samozřejmě také podvádět. Předstírali důvěryhodnost a poctivost a následně pak mohli důvěřivce napadnout, okrást či dokonce zabít. Podvodníci, kteří tohle zvládli, se dostávali do výhody. Získávali víc potravy a nic netušící okolí je dokonce mohlo považovat za zdatné lovce.
Pomohly až tvrdé tresty
Podvádění představovalo pro rozvoj spolupráce ve společnosti problém. Lidé si proto na ochranu před podvodníky, kteří zneužívali spolupráci ve svůj vlastní prospěch, vyvinuli účinné nástroje, jako je trest. Tvrdé tresty vedly k tomu, že se podvádění ve společenstvích našich předků nikdy nevyplácelo, a proto se ani příliš neuplatňovalo. Naši předci si také vyvinuli schopnost odhalit podvodníky.
Zvláště ve skupinách, kde se za podvody trestalo velmi tvrdě to znevýhodňovalo podvodníky. Z důvěry se tak stal jakýsi rychlý test. Místo toho, abychom pomalu a uvážlivě rozhodovali o tom, zda někdo je nebo není důvěryhodný, hledáme často čistě podvědomě několik málo signálů a na jejich základě se pak rozhodujeme.
Všichni to děláme za den mnohokrát. Když si vybíráme zboží na internetových obchodech, rozhodujeme se, zda budeme důvěřovat lidem, kteří je provozují. Zda se tam opravdu prodává to, co se inzeruje, a jestli je cena za zboží přiměřená. Důvěra a její posuzování se tak staly nedílnou součástí našeho každodenního života.
Tento přístup v sobě podle Jonathana Goodmana skrývá vážné úskalí. Čím je společnost složitější, tím snazší je pro lidi předstírat ochotu ke spolupráci. Obchodnici třeba předstírají, že zboží je kvalitnější, než tomu je ve skutečnosti, a že cena za zboží je férová. Spoléhají přitom na to, že jim tyhle podfuky aspoň na nějakou dobu většina zákazníků neprokoukne.
Podvádění a únik před trestem je za těchto podmínek evolučně velmi dobrá strategie. Nikdo k ní nemá lepší předpoklady než psychopat. Pokud to potřebuje, získává velmi přesvědčivým předstíráním a klamáním důvěru ostatních. Když už tyto lidi nepotřebuje, tak získanou důvěru zradí.
„Z tohoto pohledu je až překvapivé, že psychopatů není mezi námi více. Obsazují velký počet mocenských pozic. Netíží je výčitky, když zneužívají ostatní. Dokonce se zdá, že mají více partnerských vztahů. To naznačuje, že při plození dětí nenarážejí na žádnou bariéru, což je hlavní kritérium evolučního úspěchu,“ říká Jonathan Goodman.
Proč nejsme všichni psychopati
Existuje řada pádných důvodů, proč psychopati nenabydou ve společnosti většího rozšíření. Kdyby byl každý člověk větší či menší měrou psychopat, vytratila by se ze společnosti důvěra a vázla by spolupráce. Na ulici by nám nikdo neporadil, nikdo by nedaroval krev. Významnou roli hraje i fakt, že psychopatie je geneticky podložena jen zčásti a ani její genetický základ se nemusí vždy projevovat stejně nebo stejnou měrou.
Odborně se tento fenomén označuje jako „fenotypová plasticita“. Znamená to, že lidé se stejnými variantami genů určujících chování se budou chovat odlišně v závislosti na podmínkách, jakým byli za svého života vystaveni. Bezcitnost jako jeden z typických rysů provázejících psychopatií může být například důsledkem problematické výchovy. Pokud se malým dětem nedostává péče a lásky, pak se emocionálně „vypnou“, aby samy sebe chránily před psychickými traumaty.
Psychopatičtí podvodníci jsou často dlouhou dobu předmětem obdivu celé společnosti. Názornou ukázkou je Elizabeth Holmesová, která pro svou firmu Theranos vylákala od investorů astronomické částky. Hodnota Theranosu se v dobách jeho největší slávy odhadovala na 4,5 miliardy dolarů. Přitom byl celý podnik jen chatrná konstrukce ze slibů, lží a podvodů.
Firma měla vyrábět diagnostické přístroje schopné provést široké spektrum analýz z jedné kapky krve a slibovala revoluci v lékařské diagnostice. Do Theranosu investovali i zkušení investoři, jako je magnát Rupert Murdoch nebo investorské impérium Walton. Holmesová, která patřila ve své době k předním celebritám a byla prezentována jako člověk, který se vyšvihl jen díky svým schopnostem, nakonec skončila před soudem za rozsáhlé podvody.
Co je úspěch
Podle Goodmana je vliv společenských podmínek na vývoj psychopatie na jedné straně znepokojivý, ale na druhé straně v sobě nese i naději, že se dá s psychopaty úspěšně bojovat. Nabádá k opatrnosti při oslavování nejrůznějších pochybných celebrit, protože to mohou být ve skutečnosti psychopatičtí podvodníci.
„Lidé, kteří obdivují podvodné psychopaty, by si měli uvědomit, že objekt jejich obdivu je často smutným produktem selhání společnosti při výchově,“ říká Goodman.
Goodman připouští, že psychopatie je alespoň zčásti založena na vlastnostech, které lidem umožňují evolučně prosperovat i ve velmi obtížných podmínkách. Společnost by proto měla jasně definovat, jaké vlastnosti jsou opravdu žádoucí. Rozhodně by to neměla být snaha získat důvěru lidí motivovaná jen vidinou lepšího postavení.
Prosazování hodnot, na nichž je založena důvěra a spolupráce, může podle Goodmana přispět k vytvoření společenského klimatu, v němž se i lidé s antisociálními sklony budou k ostatním lidem chovat slušně, bez vypočítavosti a postranních úmyslů.
„To se pravděpodobně můžeme naučit všichni,“ říká Goodman a dodává, že ve světě, kde jsou psychopatičtí podvodníci vnímáni jako slavní a úspěšní, je třeba kritéria pro měření úspěchu předefinovat tak, aby úspěch byl hodnocen nejen z hmotné stránky, ale také z hlediska etiky. Úspěch dosažený za každou cenu by neměl být společností vnímán jako úspěch.
