Afriku můžete projet Trabantem, na pionýru, libovolným off-roadem a očividně i elektromobilem. Nizozemská dvojice se pustila do dobrodružství, ve kterém nechybí Škoda Enyaq 4×4, nálož solárních panelů, připečené zásuvky ani malárie.
Maarten van Pel a Renske Cox se v listopadu 2022 vydali na cestu z Nizozemska do Kapského města (JAR), po východním pobřeží kontinentu se chtějí vrátit zpět. V současné době putují severem Angoly, před sebou mají minimálně další rok cestování, a přibližně 23 000 kilometrů z celkových asi 40 000.
Čistě elektricky
Dvojice není v elektroputování úplně nezkušená, za sebou má mj. cestu po Evropě Teslou, která končila v Norsku, africká expedice však obnášela mnohem větší přípravy. Volba padla na čtyřkolovou variantu Enyaqu iV 80 z roku 2021 s akumulátorem o kapacitě 77 kWh a udávaným WLTP dojezdem 537 km. Na autě bylo jen minimum úprav, tou největší byla instalace vyšších tlumičů pro lepší průchodnost.
Mnohem zajímavější je hospodaření s energií. Cílem je maximalizovat soběstačný energetický provoz a v ideálním případě získat více než 50 % energie ze slunce. Dobíjení z běžných zásuvek se vyhnout nedá – i v Africe může panovat počasí, které solárnímu dobíjení nesvěčí.
Zatím ale do Enyaqu ze zásuvky doputovalo pouze kolem 30 % spotřebované energie. Doposud nejdelším úsekem ujetým čistě na solární energii bylo 1 300 km z města Dachla na atlantickém pobřeží Západní Saahary do senegalského Dakaru. Během této cesty ze slunce získali a spotřebovali 227 kWh.
Cesta na jih Afriky vede po atlantickém pobřeží, zpět do Nizozemska se naopak dvojice bude přesouvat východní částí
Většinu nabíjení obstarává obří sada solárních panelů, kterou si dvojice vozí s sebou. Ty lze rozložit, zapojit a polohovat za 15 minut. Do úložného prostoru Enyaqu se vejde 60 kusů flexibilních panelů, které vyrábí rakouská společnost DAS Energy, každý z nich má špičkový výkon 180 Wp, takže teoretickým maximem soustavy je solidních 10,8 kWp. Právě překonání hranice 10 kWp bylo cílem při výběru solárních panelů.
Flexibilní panely, které mají asi o čtvrtinu menší výkon na plochu než ty běžné střešní, byly jedinou možností. Jsou lehčí, a především asi o 80 % tenčí. Jen díky tomu se do auta vměstná tak velký dobíjecí výkon.
V reálném provozu se k výkonu 10 kW nedá dostat a špičkově je tudíž expediční Enyaq dobíjen maximálním výkonem kolem 8 kW. Jednou z hlavních překážek je paradoxně africké slunce a vysoké teploty. Na rozdíl od střešní fotovoltaiky trpí flexibilní panely položené na zemi ještě vyššími teplotami, čímž klesá efektivita.
Punkové nabíjení
Pokud se Enyaq krmí ze solárních panelů, je jediným mezičlánkem MPPT regulátor, který se stará o optimalizaci dobíjecích parametrů pro maximalizaci výkonu v konkrétních podmínkách. Protože ale jde o nestandardní řešení, dvojice nemohla na expedici vyrazit s běžným komerčním řešením a ve spolupráci s nizozemskou firmou Venema postavila vlastní zařízení.
Ač nefunguje úplně dokonale a plně automaticky, hlavní výhodou jsou minimální ztráty při nabíjení. Mělo by jít o nějaká 3 % energie, která se na cestě z panelů do akumulátoru vytratí. Jde tak o výrazně efektivnější nabíjení než v případě běžné zásuvky, kde má další ztráty na starost případný měnič.
I takto může vypadat solární nabíječka na cesty - dva stringy po 30 panelech, každý z nich s výkonem 180 Wp, tvoří necelých 11 kWp výkonu. Flexibilní lepicí panely na kapotě a střeše Enyaqu se potom postarají o dalších 500 W pro nabíjení elektroniky či lednice
Ani nabíjení ze zásuvky ale nemusí v Africe probíhat zcela běžným způsobem, tedy jednoduchým zasunutím vidlice do zásuvky. Zatímco u nás jsme zvyklí na zásuvky dimenzované na proud 16 A, pro plastové kryty afrických zásuvek může být smrtelných už 10 A.
Zbývají tak dvě možnosti – buď rozmontovat zásuvku a dráty pomocí svorek připojit napřímo, anebo ještě lépe natáhnout kabel přímo do rozváděče. Potom je možné na nabíječce nastavit vyšší proud než 10 A bezpečných pro zásuvky. Pro nabíjení expedičního Enyaqu používá dvojice regulovatelný model Besen BS-PCD050.
Když zásuvka selže a plasty se při proudu nad 10 A roztékají, přichází na řadu stará dobrá čokoláda a připojení napřímo. Nejelepší možností je ale třífázové dobíjení z rozváděče
50 km/h
Cestovní rychlost se pohybuje jen kolem 50 km/h. Důvodem nejsou jen méně kvalitní africké cesty, ale také optimalizace provozu pro snížení spotřeby. Zatímco oficiální parametry Enyaqu iV 80 udávají spotřebu 15,2–21,6 kWh/100 km, v průběhu expedice se díky rychlosti v nejefektivnějším pásmu dostává k hodnotám kolem 14 kWh/100 km. Hlavním důvodem není účinnost motoru, ale menší aerodynamický odpor, který ve vyšších rychlostech výrazně stoupá.
Kompletní dobíjecí sestavu prý lze rozložit a zase složit za nějakých 15 minut
Konec elektrocesty po Africe je prozatím v nedohlednu – a to nejen kvůli nízké cestovní rychlosti, ale třeba také kvůli malárii, o které hovoří poslední příspěvky na sociálních sítích.
Dvojici můžete sledovat na Instagramu, Youtube či Twitteru a neméně zajímavý je i expediční web, kam jsou odesílána data z cesty včetně polohy či úrovně nabití automobilu.