Vyhlášení geologického období antropocénu mělo podtrhnout fakt, že lidstvo dneska mění tvář planety v bezprecedentním rozsahu a dechberoucím tempem. Ale nějak se to nedaří – tedy to vyhlášení.
Patnáct let vědci rokovali o tom, že je třeba vyhlásit antropocén jako samostatné geologické období a když došlo na hlasování v Mezinárodní subkomisi pro kvartérní stratigrafii, dvanáct jejich členů vyhlášení antropocénního období odmítlo a jen čtyři hlasovali pro.
Subkomise je součástí Mezinárodní stratigrafické komise, která má sice při vyhlašování nových geologických období poslední slovo, ale verdikt subkomise nemůže zvrátit.
Je tedy s antropocénem „vymalováno“? Ne tak úplně. Předseda subkomise Jan Zalasiewicz z University of Leicester a její podpředseda Martin Head z Brock University v kanadském St. Catharines hlasování zpochybnili a žádají, aby se opakovalo.
Fakt, že lidé mění tvář planety, asi nemůže zpochybnit nikdo. Vědci se ale nemůžou shodnout, kdy došlo k zásadnímu zlomu, který by mohli označit za počátek antropocénu. Podle některých vědců je ho třeba datovat s rozmachem zemědělství před 8 000 lety. Podle jiných startovala razantní změna světa s počátkem průmyslové revoluce.
A další jsou přesvědčeni, že zlom nastal v polovině dvacátého století, kdy začala tzv. velká akcelerace. V té době nastartoval do té doby nevídaný růst počtu obyvatel a narůstala i spotřeba energie, průmyslová výroba, těžba surovin, zábory půdy a další lidské aktivity. Ruku v ruce s tím šlo i zrychlené zhoršování životního prostředí na všech úrovních a ve všech oblastech.
Pokračování 2 / 3
Pětice procesů
Vědci se shodli na tom, že pro „nastartování“ antropocénu je klíčových pět procesů:
1. V atmosféře se lidským přičiněním hromadí uhlík. Oxid uhličitý, metan, ale i další uhlíkaté sloučeniny se dostávají do atmosféry měrou, jaká nemá v geologicky nedávné historii obdoby, a vyvolávají globální oteplování. Mění se také zastoupení izotopů uhlíku v životním prostředí v závislosti na tom, jak je využívají pozemské organismy.
2. Lidstvo mění rozložení látek v životním prostředí. Na zemském povrchu je asi dvakrát více reaktivního dusíku než v minulosti, a to třeba díky hnojení umělými dusíkatými hnojivy. Množství fosforu na zemském povrchu se rovněž zdvojnásobilo. To má dramatický dopad na biologické a chemické procesy. Výsledkem jsou třeba oceánské „mrtvé zóny“, které se nacházejí v blízkosti znečištěného pobřeží.
3. Vytvořili jsme nové materiály s dlouhou životností. Vyrábíme statisíce látek, jaké příroda nezná. Plastů, jež byly před 2. světovou válkou až na výjimky prakticky neznámá věc, se v současnosti vyrábí 400 milionů tun ročně. Mnohé z těchto materiálů jsou „věčné“.
Například poločas rozpadu polyfluorovaných a perfluorovaných sloučenin se měří na staletí a tisíciletí. Před novými materiály není úniku. Mikroskopické úlomky plastů jsou nejen v životním prostředí, ale lidem kolují v krvi a objevily se i v mateřském mléce nebo v placentě.
4. Pozemský život se mění. Rozsah a rychlost vymírání forem pozemského života se vyhouply vysoko nad donedávna obvyklou míru. Ještě větší význam připisují vědci bezprecedentní výměně rostlinných a živočišných druhů mezi kontinenty. Mnohé organismy se mění v nových domovech v pohromu. Třeba argentinský mravenec Solenopsis invicta zavlečený do Evropy už vytvořil obří kolonii sahající od břehů Biskajského zálivu po italskou Riviéru v délce 6000 km.
K výměně organismů mezi kontinenty významně přispívá člověk i tím, že všude chová stejná hospodářská zvířata a pěstuje stejné zemědělské plodiny a to bez ohledu na jejich původ. Blízkovýchodní pšenice se pěstuje v Americe a Austrálii, jihoamerické brambory a kukuřice v Evropě a Asii.
5. Vše se sčítá a celkové změny nabyly rozsahu srovnatelného s počátky starších geologických období, např. našeho současného geologického období holocénu.
Navzdory všem těmto argumentům Mezinárodní subkomise pro kvartérní stratigrafii antropocén neschválila. Znamená to snad, že vědci popírají změny, na jejichž základě je antropocén definován?
Pokračování 3 / 3
Hádka o startovní čáru
K tomu, aby byl antropocén uznán jako nové geologické období, je zapotřebí určit jeho začátek. A Mezinárodní subkomise pro kvartérní stratigrafii hlasovala o tom, že jako „milník“ pro nejnovější geologické období bude přijat výskyt plutonia z atomových výbuchů ve vrstvách usazenin na dně kanadského jezera Crawford.
To leží asi 60 kilometrů západně od Toronta ve stejnojmenném národním parku. Celá oblast má vápencové podloží a jezero vzniklo nahromaděním vody v jeho mísovité prohlubni. V nejširším místě neměří ani 300 metrů, ale dno se nachází v hloubce 24 metrů.
Patří k vzácnému typu jezer, v nichž se nemísí spodní vrstvy vody s horními vrstvami. Vápenec se rozpouští ve vodě a v létě se v povrchových prohřátých vrstvách vody vysráží do bílých krystalů. Ty klesají ke dnu a každé léto vytvoří v usazeninách dna bílou vrstvičku ne nepodobnou letokruhům v dřevě stromů. To usnadňuje orientaci v usazeninách a jejich datování.
Odpor proti takto definovanému antropocénu vyvěral z nechuti uznat období, jež je staré zhruba 70 let. Geologové jsou zvyklí počítat v milionech roků nebo aspoň v tisíciletích.
„Pokud existuje jeden hlavní důvod, proč geologové tento návrh odmítli, je to proto, že nedávná doba jeho počátku nenabízí mnoho prostoru pro získávání důkazů o člověkem vyvolaných planetárních změnách," říká jeden z kritiků Erle Ellis z University of Maryland.
S tím ale zásadně nesouhlasí Head a Zalasiewicz s odvoláním na „duchovního otce antropocénu“ laureáta Nobelovy ceny Paula Crutzena. Právě on na počátku 21. století upozornil na to, že od poloviny 20. století dochází k enormní akceleraci všech možných procesů – prudce roste světová populace, narůstá průmyslová výroba, zrychlují se technické inovace a stále rychlejším tempem postupuje globalizace.
„Crutzenův antropocén je skutečný,“ argumentují Head a Zalasiewicz. „Je založený na důkazech a představuje přinejmenším změnu geologického období. Pro nás všechny je samozřejmě důležité, že tyto závratné trendy v drtivé většině i nadále pokračují a posouvají nás k novému typu planety. Nelze zabránit tomu, aby následky těchto změn nepřetrvávaly po mnoho tisíc let – a některé změní Zemi natrvalo.“
Co s tím?
V diskusi o antropocénu a jeho počátcích před 8 000 lety, nebo 250 lety či dokonce před pouhými 70 lety zaniká tak trochu odpověď na tu nejdůležitější otázku: Co s tím chceme dělat? Anebo ještě spíš: Co s tím můžeme dělat?
Protože jestli mají Head a Zalasiewicz pravdu a už současné aktivity lidstva mění planetu na další tisíciletí či dokonce navždy a tyto aktivity i nadále pokračují, pak je asi velmi naivní si namlouvat, že jsme s to tento vývoj v dohledné době zastavit, či dokonce zvrátit. Jediná možnost, jak i nadále žít na „novém typu planety“, je přizpůsobit se novým podmínkám.
Bláhově se nedomnívat, že zastavíme globální oteplení a planetě dokonce vrátíme klima, jaké panovalo před průmyslovou revolucí (mimochodem, tehdy svírala Evropu „malá doba ledová“). Mnohem spíše bychom měli přemýšlet o tom, jak se vypořádáme s nároky života na „novém typu planety“. Jak přežijeme vlny veder, jaké plodiny budeme pěstovat, abychom se uživili, kde budeme brát vodu atd.
O tom se možná začíná nesměle hovořit, ale podniká se v tom zatím žalostně málo. Přitom času moc nezbývá. Pokud chceme za třicet let sít obilí odolné vůči pozměněnému klimatu, měli jsme s jeho šlechtěním dávno začít. Jak se říká: Včera bylo pozdě.