Dnes začínají největší letecké manévry v historii NATO. Vybíráme nejzajímavější stroje, které uvidíme i nad Českem

Pokračování 2 / 7

Boeing F-15 Eagle

McDonnell Douglas F-15 Eagle je americký dvoumotorový taktický stíhací letoun pro každé počasí navržený společností McDonnell Douglas (nyní součást Boeingu). Poprvé vzlétl v červenci 1972, ve službě je od 1976. Patří mezi nejúspěšnější moderní stíhací letouny, většiny svých vítězství zaznamenal na Blízkém východě v rukou izraelských pilotů, kromě toho se exportoval zejména do Japonska a Saúdské Arábie.

Prototyp letounu F-15, ještě se zaoblenými křídly, velmi podobnými pozdějšímu MiGu-29 • Letoun F-15 verze C, která byla hlavní stíhací verzí tohoto stroje.

F-15 byl původně zamýšlen jako čistě stíhací, konstrukce zahrnovala sekundární schopnost útoku na pozemní cíle, která byla z velké části nevyužita. Konstrukce letounu se však ukázala být natolik flexibilní, že byl později vyvinut derivát pro údery za každého počasí, F-15E Strike Eagle, který vstoupil do služby v roce 1989 a velmi úspěšně použit zejména během první války v Perském zálivu. 

Na konci studené války americké letectvo USAF plánovalo nahradit všechny své F-15 letouny F-22 společnosti Lockheed Martin, ale výrazné omezení počtu pořizovaných F-22 v souvislosti s koncem studené války donutilo USAF provozovat letouny F-15C/D až do roku 2020. Po porážce v obřím tendru na střední letoun 5. generace (dnešní F-35) společnost Boeing nabídla alespoň modernizaci F-15X/EX, kterou americké letectvo nakonec přijalo a dnes nakupuje. Očekává se, že letouny F-15 díky této verzi budou sloužit až do roku 2060.

Izraelské letectvo upravilo část svých F-15 na verzi F-15I, která připomíná americkou F-15E s rozšířenými možnostmi protizemního boje • Po zavedení F-15 a F-16 americké letectvo zjistilo, že potřebuje rychlý stíhací bombardér. Ze soutěže typů F-16XL a F-15E vzešel vítěz v podobě později proslavené F-15E Strike Eagle.

Málo známým faktem je, že letoun F-15 byl na přelomu století nabízený také letectvu České republiky – verze A/B, vyzvednuté z leteckého pohřebiště v arizonské poušti a modernizované novými motory a avionikou. Nabídka zůstala nevyužita.

Pokračování 3 / 7

Panavia Tornado

Dvoumotorový víceúčelový bojový letoun s měnitelným křídlem, které vyvinula a vyráběla společnost Panavia Aircraft GmbH, mezinárodní konsorcium složené ze společností British Aerospace, MBB z tehdejšího západního Německa a italská Aeritalia. Existují tři základní varianty:

• stíhací letoun Tornado ADV
• stíhací bombardér Tornado IDS
• letoun pro elektronický boj Tornado ECR

Třetí prototyp letounu Panavia Tornado.

Poprvé vzlétl 14. srpna 1974 a do služby byl zaveden v letech 1979-1980. Díky své víceúčelové konstrukci byl schopen nahradit několik různých letounů ve vzdušných silách, které ho zavedly. Jediným exportním provozovatelem se stalo Královské saúdskoarabské letectvo (RSAF). Okrajově se o něm uvažovalo i v České republice po roce 2000, už tehdy ale převážil názor, že než další starý typ, bude lepší soustředit se na novější konstrukce.

Na snímku z 12. října 2012 je Tornado GR4 při cvičném letu nad severozápadní Anglií. IX(B) Squardon se připravuje na nasazení nad Afghánistánem • Panavia Tornado ECR (s/n 46+54) německé Luftwaffe, vyzbrojený raketami vzduch-vzduch AIM-9 Sidewinder, rušícím modulem připevněným na křídlech a raketami vzduch-země AGM-88 HARM na spodní straně trupu, míří zpět do hlídkového prostoru po doplnění paliva.

Největších úspěchů Tornada dosáhla během války v Zálivu v roce 1991, kdy prováděla mnoho úderných misí v malých výškách a vysokých rychlostech. Letouny různých zemí byly použity také v jugoslávských válkách, druhé válce v Iráku, během bombardování Libye v průběhu libyjské občanské války v roce 2011, stejně jako v menších rolích v Afghánistánu, Jemenu a Sýrii. Všech variant letounu bylo vyrobeno 990 kusů a cvičení Air Defender 23 bude zřejmě jedním z jeho posledních. 

Pokračování 4 / 7

Saab JAS 39 Gripen

Lehký jednomotorový víceúčelový stíhací letoun švédské společnosti Saab AB. Jeho výrazným rysem je delta křídlo s kachními plochami, které letounu dodávají přirozenou nestabilitu, podpořenou řízením letu fly-by-wire. V roce 1979 zahájila švédská vláda vývojové studie „stíhacího, útočného a průzkumného letounu“ (ze zkratek těchto slov ve švédštině vzniklo označení JAS), který by ve švédském letectvu nahradil letouny Saab 35 Draken a 37 Viggen.

Nepříliš kvalitní, ale cenná fotka jednoho z prvních vyrobených JAS 39 Gripen ve zbarvení švédského letectva při startu z dálničního úseku. Gripeny byly vyvíjeny právě s důrazem na schopnost operovat mimo trvalá letiště s co možná nejmenší pozemní obsluhou. V krizové situaci je letoun schopen dotankovat a připravit na další let i sám pilot.

Byl vybrán nový návrh firmy Saab, který byl vyvinut jako JAS 39. První let se uskutečnil v roce 1988, první sériový letoun byl dodán v roce 1993, do služby ve švédském letectvu vstoupil v roce 1996, modernizované varianty C/D s vyspělejší avionikou a úpravami pro delší dobu letu začaly být nasazovány v roce 2003.

Za účelem uvedení letounu na mezinárodní trh navázal Saab spolupráci se zahraničními leteckými společnostmi. Přestože se díky finanční výhodnosti lehkého stroje čekalo, že bude velmi úspěšný ve státech bývalé Varšavské smlouvy, které kolem roku 2000 začaly přezbrojovat, nakonec jej ve východní Evropě pořídily pouze Česká republika a Maďarsko (leasing). U některých zakázek nejen v Evropě bylo podezření na úplatkářství, švédské úřady však vyšetřování v roce 2009 uzavřely.

Letoun JAS 39 C švédského letectva • Trojice letounů JAS 39 C Vzdušných sil Armády ČR

V roce 2019 byly zahájeny dodávky zásadní přestavby řady Gripen s označením JAS 39E/F Gripen pro švédské a brazilské letectvo. Změny zahrnují prodloužený trup, výkonnější motor, zvýšenou nosnost zbraní a nový kokpit, architekturu avioniky, systém elektronického boje a další vylepšení.

Pokračování 5 / 7

Eurofighter Typhoon

Evropský víceúčelový dvoumotorový stíhací letoun s delta křídlem a pohyblivými předkřídly, který a je vyráběn konsorciem společností Airbus, BAE Systems a Leonardo, které v programu zastupují Velkou Británii, Německo, Itálii a Španělsko, čtyři země, které se podílely na vývoji.

Letouny Eurofighter Typhoon španělského letectva.

Vývoj letounu byl fakticky zahájen v roce 1983 v programu Future European Fighter Aircraft, na němž spolupracovaly Velká Británie, Německo, Itálie, Francie a Španělsko. První tři jmenovanézemě už dříve vyvinuly letoun Tornado a přály si navázat. Neshody ohledně konstrukčních pravomocí a provozních požadavků však vedly k odstoupení Francie, která začala samostatně vyvíjet letoun Dassault Rafale. Předprototyp poprvé vzlétl 6. srpna 1986, plnohodnotný prototyp za dalších osm let, 27. března 1994. 

Dlouhá prodleva byla způsobena koncem studené války, který snížil evropskou poptávku po stíhacích letounech a vedl k debatám o nákladech a prodloužil vývoj Typhoonu. Ten vstoupil do operační služby až v roce 2003 a nyní je ve výzbroji vzdušných sil Rakouska, Itálie, Německa, Velké Británie, Španělska, Saúdské Arábie, Ománu, Kuvajtu a Kataru. 

Německý dvoumístný Eurofighter Typhoon se připravuje ke startu • Britské letouny Eurofighter Typhoon čas od času vzlétají k ruským strategickým bombardérům, nebo jako v tomto případě námořním průzkumným Tu-142, které při patrolách oblétají Skotsko.

Eurofighter Typhoon je vysoce obratný letoun, který byl navržen tak, aby byl co nejúčinnější ve vzdušném boji, jeho hlavním protivníkem totiž měl být mrštný Suchoj Su-27. Později vyráběné letouny byly vybavovány k provádění úderných misí vzduch-země a dnes by se daly přirovnat k posledním verzím amerického letounu F-15E Strike Eagle.

Svůj bojový debut si Typhoon odbyl během vojenské intervence v Libyi v roce 2011 ve spolupráci s britským královským letectvem (RAF) a italským letectvem, kdy plnil úkoly vzdušného průzkumu a úderů na pozemní cíle. Ve  30. letech tohoto století jej má doplnit a o několik dekád později i nahradit nový evropský letoun 5./6. generace, který vzniká hned ve dvou konkurenčních evropských konzorciích.

V minulosti o pořízení tohoto letounu uvažovala také Česká republika, v současné době se o něm spekuluje v Polsku.

Pokračování 6 / 7

Fairchild Republic A-10 Thunderbolt II

Jednomístný podzvukový bitevní letoun s dvěma turbomotory a přímým křídlem vyvinutý společností Fairchild Republic pro letectvo USA. Ve službě je od roku 1976 a je pojmenován po stíhacím bombardéru Republic P-47 Thunderbolt z období druhé světové války, který byl účinný při útocích na pozemní cíle.

Bitevní A-10 Thunderbolt II je postaven kolem 30mm rotačního kanónu GAU-8, který má takový výkon, že dokáže během několika sekund zničit jakýkoli tank. Při střelbě vydává charakteristický hučivý zvuk přepisovaný jako brrrrrrrrrt (viz video níže). Ten se stal postrachem zejména iráckých obrněných jednotek během obou válek v Zálivu.

V době vrcholící studené války byl navržen k poskytování blízké letecké podpory pozemním jednotkám a útokům na obrněná vozidla, tanky a další zodolněné cíle nepřítele. Drak letounu Thunderbolt II byl navržen kolem výkonného 30mm rotačního kanónu GAU-8 Avenger s ohledem na maximální odolnost v boji, například s titanovým pancéřováním o hmotnosti 540 kg, které chrání kokpit a systémy letounu. Jeho schopnost vzlétat a přistávat z relativně krátkých drah umožňuje provoz z letištních ploch v blízkosti frontových linií a jeho jednoduchá konstrukce umožňuje údržbu s minimálním vybavením.

Při testech měl letoun dosáhnout takové výdrže, že mohl přistát i s jedním ustřeleným motorem nebo dokonce ustřeleným křídlem. V krajním případě mělo být možné dotáhnout jej na základnu i bez jednoho motoru a křídla (s podmínkou, že k to bude na opačných stranách letounu).

Letoun A-10 Thunderbolt II nad nádržemi s ropou po skončení Operace Pouštní bouře • Čtveřice amerických letounů A-10 během nácviku tankování ve vzduchu

Thunderbolt, piloty přezdívaný „Warhog“, si vysloužil ostruhy ve válce v Perském zálivu, účastnil se však i dalších konfliktů: předtím na Grenadě, později na Balkáně, v Afghánistánu, ve druhé válce v Iráku a proti Islámskému státu.

A-10 byl vyráběn pouze v jednomístné variantě (ač existoval dvoumístný prototyp). Jde o letoun, který je v americké politice pravidelně přetřásán, už dobrých třicet let jej někteří američtí politici předurčují k vyřazení, aby jej další zase vraceli do služby. Takto už byl letitý americký „sturmovik“ vyřazen snad pětkrát a o jeho vyřazení se mluví i dnes. Po modernizacích avioniky (aby mohl nést moderní zbraně) a výměnách křídel a motorů se však zdá, že poskytuje americké armádě tak neocenitelné služby, že nebude nahrazen ještě minimálně dvacet let.

Pokračování 7 / 7

F-35 Lightning II

Po odmítnutí projektu F-16 Agile Falcon (hluboce modernizované F-16) z konce 80. let, spojily v roce 1996 síly americké letectvo a námořnictvo, aby v programu Joint Strike Fighter vybraly nový americký letoun pro 21. století. Ten měl doplňovat chystané dvoumotorové F-22 Raptor a stát se přirozeným následovníkem hned několika typů: stíhacího F-16 Falcon, námořního F/A-18 Hornet, kolmo vzlétajícího AV-8 Harrier a v neposlední řadě také letounu pro přímou podporu pozemních vojsk A-10 Thunderbolt II.

Dvojice letounů F-35A při nácviku tankování za vzduchu.

Výzvu americké vlády přijaly společnosti Boeing, Northrop Grumman, Lockheed Martin a McDonnel Douglas, do fáze výroby prototypu však postoupily pouze Boeing s letounem X-32 a Lockheed Martin se svým X-35, který se také stal vítězem testů a jeho výrobce obdržel smlouvu na další vývoj. 

Technicky je F-35 Lightning II na samé špici současného leteckého inženýrství. Jde o první exportované bojové letadlo 5. generace (předchozí a ještě pokročilejší F-22 Raptor nešel ani mezi nejbližší americké spojence).

Kdo staví stíhačky 5. a 6. generace a v čem je vlastně rozdíl. Británie se spojila s Japonskem a zkusí dohnat USA

F-35 není na první pohled tak aerodynamicky čistá, stroj však vznikal s důrazem na obtížnou zjistitelnost, zejména v radarovém spektru. Hodnoty radarové neviditelnosti jsou tajné, podle portálu GlobalSecurity.org je čelní odrazová plocha (tzv. „RCS“ – Radar Cross Section, plocha letounu, kterou je schopen zachytit radar) 100x menší, než u F/A-18E, Rafale, nebo Eurofighter Typhoon a dokonce až 3000x menší, než u starších F-15 a Su-27.

Ve výsledku je mnohem těžší zachytit F-35 na radaru a dojde k němu na mnohem menší vzdálenost, což zkracuje čas na přípravu obrany.

Hlavními detekčními systémy F-35 jsou radar AN/APG-81 s elektronickým vychylováním paprsku a soustava elektrooptických čidel AN/AAQ-37 rozprostřených po celém obvodu letounu. Jejich data jsou fúzována do pokročilého přilbového zaměřovače, díky němuž bylo v americkém letectvu poprvé po mnoha desítkách let upuštěno od průhledového displeje, skrz který piloti tradičně zaměřují nepřítele.

Díky modernímu přilbovému zaměřovači může pilot v případě potřeby sledovat cíle i „skrz“ letoun, kdy otáčí hlavou a přilbový zaměřovač mu na malý displej přímo před oko vysílá obraz okolí letounu. Kokpitu vévodí širokoúhlý WAD („Wide Area Display“ – zobrazovač velkých rozměrů, který nahrazuje klasické letecké přístroje), doplněný o systém rozpoznávání řeči. To vše má pilotovi usnadnit pilotáž, aby měl více prostoru pro rozhodování o samotné bojové činnosti. 

Americký „stealth“ letoun F-35A.

Srdcem letounu a jednou z jeho největších předností je pohonná jednotka Pratt & Whitney F135. S maximálním tahem 190kN (kilonewtonů) je to nejvýkonnější motor, který byl kdy nainstalován do stíhacího letounu. Pro srovnání, F135 má o čtvrtinu větší výkon, než mají obří motory Tumanskij R-15BF2-300 ze sovětského letounu MiG-25M, který byl dlouhá léta držitelem mnoha světových rekordů a také větší výkon, než dává dohromady dvojice motorů Eurojet EJ200 na letounu Eurofighter Typhoon. Jen o cca 50kN větší tah pak mají nejsilnější vojenské proudové motory Kuzněcov NK-32 z obřího ruského strategického bombardéru Tu-160. 

Na první pohled by se mohlo zdát, že takto výkonná pohonná jednotka by měla letounu zajišťovat mnohem vyšší maximální rychlost, než Mach 1,6 (např. Gripen má až Mach 2) a zároveň bezproblémovou schopnost nadzvukového letu bez přídavného spalování. F-35 však upřednostňuje nosnost a nahrazuje řadu výkonných letounů s vysokou nosností. Maximální vzletová hmotnost je více než dvojnásobná proti typu JAS 39C. Díky tomu však může nést o 50 % více výzbroje a také mnohem více paliva, které mu dává o 50 % větší dolet.

V současné době se o letoun F-35 zajímá Česká republika. Tým, vedený ministerstvem obrany, průběžně jedná s americkou stranou o podmínkách odkupu 24 letounů.