„Kde je vůle, tam je i cesta,“ říkáme si, když se nám nedaří. Posíleni tímto rčením můžeme utrácet čas a energii aktivitami, pro které měli severoameričtí Dakotové jednoduché doporučení: „Jedeš na mrtvém koni? Tak sesedni!“
Mohlo by se zdát, že nás k vytrvalosti pohání vidina dosaženého cíle. Ve skutečnosti bývá hlavním motivem lítost nad dosud vynaloženou námahou a obava, aby nevyšla nazmar. Jsme ochotni „jet na mrtvém koni“ a zabředáme stále hlouběji do podniku odsouzeného k neúspěchu.
Pyšníme se „silnou vůlí“ a ve skutečnosti se chováme iracionálně, protože neumíme z prohrané bitvy včas vycouvat. Proč to děláme? Jsme hloupí, anebo nás příroda k takovému jednání přímo předurčila? Tým vedený Davidem Redishem z University of Minnesota ukázal ve studii publikované vědeckým časopisem Science, že k „jízdě na mrtvém koni“ máme vrozené vlohy a sdílíme je dokonce i s myšmi a potkany.
Vědci nabízeli zvířecím i lidským účastníkům pokusů čtyři různé pamlsky. Myši, potkani i lidé měli své oblíbené pochoutky a ty upřednostňovali před ostatními „návnadami“. Odměny nebyly volně přístupné, ale muselo na ně čekat různě dlouhou dobu.
Každý účastník pokusu – člověk i zvíře- tak byl postaven před dilema? Má čekat neúměrně dlouho na to, aby mohl ochutnat svůj oblíbený pamlsek? Anebo je lepší za stejnou dobu zkonzumovat dvě nebo tři méně oblíbené pochoutky, na něž se musí čekat podstatně kratší dobu?
Nedíváme se do budoucna, ale do minulosti
Myši, potkani i lidé se dopouštějí při rozhodování stejné chyby. Nedívají se do budoucna. Nevycházejí z toho, jak dlouho budou muset čekat na to, co chtějí nejvíc. Vlastně je ani nezajímá, jestli se jim vynaložené úsilí vůbec vyplatí. Místo toho se obracejí do minulosti a rozhodují se podle toho, jak dlouho už se na danou pochoutku načekali.
„Vynaložené úsilí“ sehrává při našem rozhodování tak důležitou roli, že jsme ochotni čekat hodně dlouho dokonce i na nepreferovanou odměnu, pokud jsme předtím strávili čekáním na ni hodně času. Fakt, že „na mrtvém koni jezdí“ i myši a potkani dokazuje, že tento způsob rozhodování má hluboké kořeny. Je možné, že pro zvířata i lidi je v některých situacích poměrně těžké odhadnout, co jim daná aktivita přinese v budoucnosti.
Pak se může rozhodování na základě dosud vynaložené námahy jevit jako snazší. Nelze však vyloučit ani možnost, že náš i zvířecí mozek upadá po vynaložení velké námahy do stavu, kdy není s to racionálně hodnotit budoucí přínosy a sklouzává k chybným rozhodnutím.
V reálném životě se zřejmě rozhodujeme jak na základě vyhlídek do budoucna, tak s ohledem na námahu vynaloženou v minulosti. V řadě případů ale může „ohlížení“ převládnout nad „vyhlížením“ a dovést nás k „jízdě na mrtvém koni“.
„Pochopení tohoto fenoménu nám ukáže, proč se rozhodujeme tak, jak se rozhodujeme, a v konečném důsledku nám možná pomůže k tomu, abychom své rozhodování vylepšili,“ komentuje Redishovu studii na stránkách časopisu Science neuroložka Sarah Brosnanová z Georgia State University.
Pramen: Science
