Kudy chodíme, tudy trousíme svou DNA. Odpadává nám z těla s odumřelými buňkami, vypadlými vlasy či chlupy. Vylučujeme ji s výkaly i s močí. A to nemluvíme o odhozených nedopalcích cigaret, nedojedených houskách nebo vyplivnutých žvýkačkách.
Jak dlouho asi tahle „opuštěná“ lidská DNA vydrží? Většina se rychle rozloží a mizí v nenávratnu. Část však může mít překvapivě dlouhou životnost. Vědci nyní izolovali a analyzovali DNA, kterou „poztráceli“ neandrtálci ve španělské jeskyni Estatuas před 113 000 roky. Její konkrétní zdroj neznáme.
Snad pochází z krve vytékající z ran poraněných členů tlupy. Možná se dostala do usazenin na dně jeskyně s výkaly malých dětí, které ještě nechodily „na záchod“ mimo jeskyni.
Početný mezinárodní tým vědců pod vedením Richarda Robertse z australské University of Wollongong, Juana-Luise Arsuagy z madridského Centro Mixto UCM-ISCIII de Evolución y Comportamiento Humanos a Matthiase Meyera z lipského Max-Planck-Institut für evolutionäre Anthropologie vyvinul novou metodu, která dovoluje izolovat a nakoncentrovat DNA pravěkých lidí ze zeminy usazené na dně jeskyní.
Už dříve vědci detekovali v jeskynních usazeninách pravěkou DNA pocházející z mitochondrií. Ta je jednodušší a v buňkách se jí vyskytuje mnohem více, než kolik se nachází DNA v buněčném jádru. Z mitochondriální DNA se ale dá vytěžit mnohem méně informací než z jaderné DNA. Nejen proto, že je mitochondriální DNA mnohonásobně menší, ale také proto, že se dědí jen po mateřské linii.
Tým vedený Robertsem, Arsuagou a Meyerem dokázal izolovat z usazenin dna jeskyně Estatuas pravěkou jadernou DNA. Vybral z ní úseky charakteristické pro neandrtálce, kteří jeskyni obývali po dlouhé desítky tisíc roků, a ty podrobili dalšímu bádání.
Výsledky tohoto průlomového výzkumu publikovali vědci v časopise Science. Odborníci po celém světě vítají novou metodu pro izolaci pravěké DNA „z hlíny“ jako zásadní zvrat ve výzkumu dědičné informace pravěkých organismů. Lidskou pravěkou jadernou DNA dokázali zatím vědci získat jen z dobře zachovalých kostí nebo ze zubů.
Vzestupy a pády neandrtálců
Analýzy neandrtálské DNA získané z různě starých vrstev na dně jeskyně Estatuas dovolily vědcům nahlédnout do historie tohoto druhu pravěkého člověka. Ukázalo se, že před 113 000 roky žili na Pyrenejském poloostrově neandrtálci, kteří vykazovali jasné příbuzenské vazby na neandrtálce žijící před 120 000 roky na Sibiři.
Před 110 000 roky už vystřídala iberské neandrtálce v jeskyni Estatuas populace tzv. klasických neandrtálců příbuzná např. s neandrtálci z chorvatské jeskyně Vindija.
Mezi oběma skupinami nebyl rozdíl pouze v DNA. Jejich zástupci se lišili třeba i objemem mozkovny. Mladší „klasičtí“ neandrtálci měli mozek o objemu kolem 1750 kubických centimetrů. Zástupci starší větve měli mozkovnu o objemu kolem 1400 kubických centimetrů.
Analýzy DNA také ukázaly, že starší neandrtálci z jeskyně Estatuas měli podstatně pestřejší dědičnou informaci, než jejich „klasičtí“ následovníci. To dávají vědci do souvislosti s tehdejšími změnami klimatu. Před 130 000 roky vystřídalo dobu ledovou teplejší a vlhčí období a neandrtálci zažili velký boom.
O dvacet tisíc let později ale období prosperity ukončil brutální nástup nové doby ledové. I když byli neandrtálci na mrazivé klima dobře adaptovaní, zjevně bojovali o přežití. Populace se drasticky zmenšila a její genetická pestrost povážlivě poklesla. Početnost neandrtálské populace opět narostla v další době meziledové. Podíleli se na tom i „klasičtí“ neandrtálci z jeskyně Estatuas. Dědictví po „zlých časech“ v podobě zúžené genetické variability se už ale nezbavili.
Vědci nyní pracují na analýzách pravěké DNA získané z usazenin na dně desítek jeskyní po celém světě. Doufají, že se jim tak podaří rozluštit další dosud neznámé peripetie evoluce lidstva včetně migrací, vzájemného křížení příslušníků různých populací nebo jejich vzájemného vytlačování.
