Ve svém díle Život Lykurgův z doby kolem roku 100 n. l. popsal řecký filozof a historik Plutarchos, jak staří Sparťané předkládali novorozence ke kontrole radě starších. Vitální a silná miminka přežila, ale ta, u kterých bylo zjištěno, že jsou „slabá nebo zdeformovaná“, byla pohozena venku a odsouzena k smrti. Odůvodňovalo se to tím, že pro děti ani pro městský stát není dobré, aby člověk žil s nějakým tělesným handicapem.
Plutarchovu příběhu se dostalo v následujících dvou tisíciletí širokého přijetí i mezi historiky a významně formoval naše představy o hodnotách starověké řecké společnosti. I moderní historici berou Plutarchovo líčení za bernou minci a studentům na něm demonstrují rozdíly mezi dnešní a starověkou společností. Plutarchovo vyprávění bylo dokonce použito k ospravedlnění moderních zločinů, jako bylo zabíjení postižených lidí v nacistickém Německu.
Archeologické důkazy a hlubší studium literárních pramenů ale naznačují, že Plutarchův příběh může být čistá fikce. Ve studii zveřejněné v časopise Hesperia dokládá odbornice na antiku Debby Sneedová z California State University v Long Beach, že k opouštění postižených dětí sice občas docházelo, ale starověcí Řekové to rozhodně neakceptovali jako běžnou normu.
K vraždám novorozenců čas od času dochází ve většině společností, a to dokonce i dnes. Většina kultur to ale odsuzuje. Podle Sneedové nebyli Řekové v tomto ohledu výjimkou. Plutarchovo tvrzení zpochybňuje Sneedová konstatováním, že řecký filosof a historik psal o událostech, které se měly odehrávat 700 let před jeho narozením. To podle Sneedové to vzbuzuje pochybnost o hodnověrnosti Plutarchových informačních zdrojů.
Zvláště když sám zmiňuje ve svém díle spartského krále, který byl neobvykle malého vzrůstu, špatně chodil, a přesto byl dobrým vůdcem. Doklady o dospělých lidech s vrozeným tělesným postižením najdeme i v dalších starořeckých pramenech, např. v lékařských knihách z doby kolem roku 400 př. n. l. To vše naznačuje, že děti narozené s nápadnými postiženími žily až do dospělosti jako produktivní členové společnosti.
Archeologické důkazy
Podle Sneedové svědčí ve prospěch jejího náhledu i archeologické důkazy o tom, že staří Řekové o děti narozené s vážnými zdravotními problémy dlouhodobě pečovali. V roce 1931 byly například při vykopávkách v Aténách nalezeny ve studni ostatky více než 400 kojenců. V analýze z roku 2018 archeologové ukázali, že ostatky patřily většinou dětem starým jen několik dní. To odpovídá vysoké novorozenecké úmrtnosti ve starověkém světě.
Nic nenasvědčuje tomu, že by postižení novorozenci byli zabíjeni. Například jedna z koster patřila 6 až 8 měsíčnímu dítěti s těžkou hydrocefalií, kdy se míšní mok hromadí v lebce a tlačí na mozek. V důsledku toho dochází k nápadné deformaci lebky. Hydrocefalie patří často i dnes k smrtícím postižením. K tomu, aby dítě s těžkou hydrocefalii přežilo 6 až 8 měsíců, bylo zapotřebí velké péče. „Lidé se o tohle dítě intenzivně starali až do jeho smrti,“ říká Sneedová.
V hrobech po celém Řecku nacházejí archeologové malé kulovité keramické lahvičky, z nichž některé nesou na dlouhých hrdlech stopy po mléčných zubech. Podle Sneedové, mohly být tyto láhve používány ke krmení kojenců s rozštěpem patra nebo s jiným postižením.
Svědčí o tom fakt, že se tyto zvláštní lahvičky nacházejí poměrně zřídka, a to především v hrobech kojenců a dětí mladších než jeden rok. Skoro nikdy se nenašly v hrobech starších dětí, které se blíží věku odstavení. Ve prospěch této teorie svědčí i nálezy sošek dospělých lidí s různými postiženími včetně těžkých rozštěpů patra.
„Neexistence důkazů neznamená, že se to nedělo“
"Máme spoustu důkazů o tom, že lidé aktivně nezabíjeli tělesně postižené kojence, a žádné důkazy o tom, že by je zabíjeli," tvrdí Debby Sneedová. Jiní vědci jsou ale k jejím argumentům skeptičtí.
„Mohl byste definovat celou starověkou řeckou a římskou společnost jako společnost, která se zbavovala slabých dětí? Absolutně ne!“ říká Christian Laes z University of Manchesteru. "Neexistence důkazů však neznamená, že se to nedělo."
Podle Laese byly děti v řadě společností opuštěny nebo zabíjeny v situacích, kdy si rodina nemohla dovolit jejich výchovu. Nebylo to nic, čím by se lidé chlubili na veřejnosti, a to je také podle Laese důvod, proč se o tom ve starověkých pramenech nepíše, i když mohlo jít o celkem běžnou praxi.
Archeolog Lesley Beaumont z University of Sydney zase říká, že i když neexistují žádné důkazy o aktivním zabíjení kojenců, nechtěná miminka mohla být ponechána na veřejném místě nebo venku v naději, že je někdo vyzvedne a vychová. „Nejsem si jistý, že mohu souhlasit s tím, že vychovávat postižené děti bylo ve starém Řecku běžnou praxí," říká Beaumont.