Před 14 000 lety se oblast dnešní Sahary zelenala. Hojné srážky tu daly vzniknout řekám a jezerům, z nichž některá se rozlohou blížila ploše současného Německa. Žila tu pestrá fauna včetně hrochů, slonů či žiraf, a rozsáhlé oblasti obývali lidé. Tahle „zelená epizoda“ Sahary skončila před 5000 lety, kdy rozsáhlá území vyschla na troud a proměnila se ve vyprahlou poušť.
Dávní obyvatelé zelené Sahary po sobě zanechali impozantní skalní malby, ale jinak o nich mnoho nevíme. Jejich původ obestírá tajemství. To se nyní mění přičiněním týmu vedeného paleogenetikem Johannesem Krausem z lipského Ústavu Maxe Plancka pro evoluční antropologii. Výsledky jejich výzkumu zveřejnil vědecký časopis Nature.
Skalní převis Takarkori
Základ pro významný objev položili archeologové, kteří v letech 2003 až 2006 zkoumali pravěké osídlení pod skalním převisem Takarkori na jihozápadě Libye nedaleko hranic s Alžírskem. Dnes leží lokalita uprostřed pouště, ale před 7000 lety se rozkládala na břehu velkého jezera. Stěny skalisek a jeskyní tu zdobí pravěké malby znázorňující scény ze života lovců a pastevců. Vědci našli v Takarkori střepy keramiky, v jejíchž porézních stěnách se dochovaly zbytky tuku z mléka koz a ovcí. Jedná se o nejstarší doklad konzumace mléka domácích zvířat na africkém kontinentě. Obyvatelé Takarkori také začínali s pěstováním obilí.
Klíčovým nálezem se staly ostatky 15 žen a dětí. Nejstarší pocházejí z doby před 8000 lety, nejmladší jsou staré jen 400 let. Velmi dobře se dochovala těla dvou žen, jež zemřely před 7000 lety ve věku kolem čtyřicítky. Zůstala na nich dokonale vysušená kůže a další měkké tkáně. Vědci z nich dokázali nejprve izolovat mitochondriální DNA, kterou předává potomkům výhradně matka. Nakonec ale dokázali z ostatků získat dostatečně kvalitní jadernou dědičnou informaci, z níž se dá vyčíst mnohem více. Jde o vůbec první takto starou DNA ze Sahary, kde tamější vedra ničí jakoukoli DNA velmi svižným tempem.
Robinsoni zelené Sahary
Analýzy DNA žen z Takarkori a její porovnání s bezmála 800 genomů současných a více než stovkou genomů pravěkých Afričanů, Evropanů a Asiatů přinesly překvapivé odhalení. Pastevci ze Sahary nevykazovali příměsi DNA od obyvatel subsaharské Afriky. Kupodivu jim žilami nekolovala ani kapka krve lidí ze severní Afriky, Blízkého východu nebo z Evropy. Žili uprostřed zelených plání Sahary v izolaci od okolního světa podobně, jako kdyby obývali velký ostrov uprostřed oceánu.
Až doposud vědci předpokládali, že zelená Sahara sloužila jako migrační koridor pro pohyb lidí i zvířat. Saharská fauna pocházela z jižněji položených savan. Odborníci předpokládali, že za zvěří pronikali do prostor zelené Sahary i lidé z jižních tropických oblastí a mísili se zde s přistěhovalci ze severní Afriky. Z Levanty sem měli přijít nomádští pastevci a pěstitelé obilí a buď se s místním obyvatelstvem smísit nebo ho vytlačit. K ničemu takovému však zjevně nedošlo. Předci saharských pastevců se oddělili od pravěkých lovců ze subsaharské Afriky před 50 000 lety a následně se jejich DNA prakticky neměnila.
„Byly to takové živé fosilie. Kdybyste mi řekli, že jejich DNA patří lidem, kteří žili před 40 000 lety, tak bych vám to uvěřil,“ říká Johannes Krause.
Pravěká žena z Čech měla na Sahaře příbuzné
Před 50 či 60 tisíciletími vycestovali lidé Homo sapiens z africké kolébky do euroasijského prostoru a tam se křížili s neandrtálci. Dnešní obyvatelé Evropy a západní Asie si z těch dob nesou v dědičné informaci asi 3 % neandrtálské DNA. Kamkoli se hnou, tam s sebou neandrtálské geny nesou a šíří je.
Ženy pochované pod skalním převisem Takarkori ale neandrtálskou DNA prakticky postrádají. Znamená to, že se pastevectví i pěstování obilí dostaly na Saharu ve formě „know-how“. Místní lidé je odkoukali od pasteveckých a zemědělských sousedů a opatřili si od nich i zvířata a osivo. Museli s pastevci a zemědělci přicházet do kontaktu, ale z nějakých důvodů s nimi neuzavírali sňatky a ani s nimi neplodili děti.
Zajímavá je podobnost DNA lidí z Takarkori s 15 000 let starou DNA pravěkých lovců z marocké lokality Taforalt, jejichž původ byl pro vědce záhadou. Teď je jasné, že jde o lidi, kteří měli společné kořeny s obyvateli zelené Sahary, ale pohnuli se v migraci dál na sever. Lidé z Takarkori kupodivu sdílejí řadu znaků s DNA pravěkých lidí, kteří pronikli až do střední Evropy. K jejich zástupcům patřila žena, jejíž lebka se našla v Čechách v koněpruské jeskyni Zlatý kůň, a také se k nim řadí lidé žijící na území dnešního Německa v jeskyni Ilsenhöhle.
Tahle linie pravěkých lidí žila v Evropě před 45 000 lety a od obyvatel zelené Sahary je dělilo 38 000 let. Protože se ale lidé obývající Saharu po desetitisíce let geneticky prakticky neměnili, jejich příbuzenství s pravěkými lidmi z Evropy zůstává stále jasně patrné. Můžeme předpokládat, že se společní předci žen z Takarkori a ženy ze Zlatého koně kdysi dávno rozdělili.
Jedna část zamířila do Evropy, druhá zůstala v Africe a jejich potomci nakonec žili na zelené Sahaře. Linie pravěkých lidí zastoupená v Evropě ženou ze Zlatého koně a obyvateli jeskyně Ilsenhöhle zanikla. Její DNA se v genomu současných Evropanů nevyskytuje a vědci v nich vidí zástupce jedné z mnoha neúspěšných migrací pravěkých Afričanů na evropský kontinent.
Zelená Sahara se nám jevila jako ideální prostor pro migrace. Ve světle nálezů z Takarkori se ale zdá, že to byla z nepříliš jasných důvodů spíše neprůstupná bariéra. Lidé se tu nepohybovali na velké vzdálenosti, ale to neznamená, že se tímto prostorem nešířily nové myšlenky a nové technologie. Zdaleka nejde jen o pastevectví a pěstování obilí. Keramika, kterou vědci objevili pod skalním převisem v Takarkori, nápadně připomíná keramiku lidí ze severu Afriky. A to znamená, že obyvatelé zelené Sahary byli i se severoafrickou populací v kontaktu.