Ve středu 19. července oznámili vědci objev nové astronomické záhady. Objekt, označovaný jako GPM J1839-10, se chová trochu jako pulsar – rotující neutronová hvězda, která pravidelně vysílá záblesky rádiové energie. Téměř každý pulsar, který známe, však „bliká“ alespoň jednou za minutu, zatímco záblesky z GPM J1839-10 přicházejí po 22 minutách.
GPM J1839-10 byl objeven při hledání přechodných objektů v galaktické rovině. Přechodné objekty jsou objekty nebo jevy, které se projevují jen krátkodobě či v omezeném časovém rozmezí. Nejsou trvale viditelné, ale mohou být pozorovány pouze během určitého období, které může trvat od několika sekund až po několik dní, měsíců nebo i let.
Typickým příkladem jsou supernovy, u kterých vlivem exploze dochází k obrovskému nárůstu jasnosti do té doby zpravidla neviditelných hvězd.
Záhadný rádiový signál
Pulzary se s přibývajícím věkem zpomalují a jejich pulzy slábnou, až nakonec přestanou vydávat rádiové vlny úplně. Neobvykle pomalý pulsar by se dal nejpříhodněji vysvětlit jako magnetar – pulsar s mimořádně složitým a silným magnetickým polem, který může generovat rádiové vlny po dobu několika měsíců, než „zhasne“.
„Zdroj jsme detekovali pomocí dat získaných v roce 2018. V době, kdy jsme analyzovali data a objevili to, o čem jsme se domnívali, že by mohlo být magnetarem, byl rok 2020 a zdroj již neprodukoval žádné radiové vlny. Bez dalších dat jsme nemohli naši teorii o magnetaru ověřit.“ píše astronomka Natasha Hurley-Walker ve článku pro The Conversation.
Vědci proto použili radioteleskop Murchison Widefield Array v západní Austrálii, se kterým po dobu několika měsíců skenovali naši galaxii Mléčné dráhy. Nemuseli čekat dlouho – téměř hned, jak začali hledat, našli v jiné části oblohy nový zdroj, jehož záblesky se opakovaly každých 22 minut. Impulsy trvaly vždy pět minut s přestávkami po 17 minutách. Objekt vypadal podobně jako pulsar, ale točil se tisíckrát pomaleji.
Velké vědecké překvapení
Skutečné překvapení přišlo, když astronomové prohledali starší rádiová pozorování této části oblohy. Nejdelším archivem dat disponuje soustava Very Large Array v Novém Mexiku ve Spojených státech. Impulsy ze zdroje byly zpětně nalezeny v datech z každého roku – nejstarší z nich byl z pozorování z roku 1988.
Díky pozorování trvajícímu více než tři desetiletí bylo možné přesně vypočítat čas mezi pulsy. Ukázalo se, že je zdroj produkuje každých 1 318,1957 sekundy, plus minus jedna desetina milisekundy. Dle současných vědeckých teorií by měl zdroj, který produkuje rádiové vlny, zpomalovat. Nicméně podle pozorování tomu tak není.
Ve článku, publikovaném v odborném časopise Nature, vědci ukázali, že zdroj leží „pod čárou smrti“, což je teoretická hranice toho, kdy neutronové hvězdy generují rádiové vlny. To platí i pro poměrně složité modely magnetického pole. Pokud je zdrojem magnetar, měly by být rádiová emise pozorovatelné jen několik měsíců až let – nikoliv 33 či více let.
Že by mimozemšťané?
„Takže když jsme se snažili vyřešit jeden problém, nechtěně jsme vytvořili další. Co jsou tyto záhadné opakující se rádiové zdroje zač?“ ptá se Hurley-Walker. Samozřejmě je v takovém okamžiku velmi lákavé sáhnout jako po možnosti k mimozemské civilizaci.
Totéž se stalo při objevu pulsarů: astrofyzička Jocelyn Bell Burnell a její kolegové, kteří objevili první pulsar, mu dali přezdívku „LGM 1“, tedy „Little Green Men 1“ („malí zelení mužíčci“).
Jakmile však Bell a její tým provedli další detekce, pochopili, že se nemůže jednat o mimozemšťany. Bylo by neuvěřitelně nepravděpodobné, aby tolik podobných signálů přicházelo z tolika různých částí oblohy. Impulsy, podobné těm ze záhadného zdroje, neobsahovaly žádné informace, jen „šum“ na všech frekvencích, stejně jako přirozené rádiové zdroje. Také energetické nároky na vysílání signálu do takové vzdálenosti na všech frekvencích by byly závratné.
„Je sice lákavé snažit se vysvětlit nový jev tímto způsobem, ale je to tak trochu výmluva. Nepodněcuje nás to k dalšímu přemýšlení, pozorování a testování nových myšlenek.“ konstatuje Hurley-Walker. Naštěstí je tento zdroj stále aktivní, takže ho mohou pozorovat vědci z celého světa. Možná se právě díky dalším pozorováním a analýzám podaří tuto novou vesmírnou záhadu vyřešit.