Turistická výprava devíti studentů Uralské polytechniky do severního Uralu pod vedením třiadvacetiletého Igora Ďatlova skončila tragédií. V noci z 1. na 2. února 1959 všichni zemřeli. Záchranná výprava našla jejich těla 26. února na svazích hory Cholat Sjachyl, což lze z jazyka místních obyvatel přeložit jako „Mrtvá hora“. Bylo jasné, že k tragédii došlo v noci.
Na místě se našly poškozené stany. Dole po svahu v cedrovém lese nalezli záchranáři dva mrtvé pouze v ponožkách a spodním prádle. Další tři těla včetně mrtvoly Igora Ďatlova se našla mezi lesem a táborem. Zřejmě umrzli, když se pokoušeli o návrat do tábora. O dva měsíce později byla objevena čtyři zbývající těla v rokli pod silnou vrstvou sněhu. Někteří mrtví utrpěli vážná, ale nikoli bezprostředně smrtící zranění včetně fraktur hrudníku a lebky.
První vyšetřování skončilo po třech měsících verdiktem, že studenti zahynuli v důsledku působení „významných přírodních sil“. O jejich povaze se ale komise nešířila. Už to stačilo ke zrodu řady nejrůznějších teorií. Podle některých došlo ve skupině ke rvačce. Podle jiných se stali studenti obětí uralské obdoby himálajského yettiho. Další teorie spekulují o tom, že se Ďatlov a jeho kamarádi nechtěně připletli k tajnému vojenskému experimentu.
Telefonát z New York Times
Francouzský expert na laviny Johan Gaume působící na Ecole Polytechnique Fédarale ve švýcarském Lausanne se o Ďatlovovu výpravu a její osudy nikdy nezajímal. K záhadné tragédii ho přivedl telefonický dotaz novinářky z New York Times.
Ta se chtěla vrátit k vyšetřování obnovenému v Rusku v roce 2019 z podnětu příbuzných obětí tragédie. Zajímalo ji, nakolik považuje Gaume za pravděpodobné nejnovější vysvětlení ruských úřadů, že se studenti stali obětí laviny, která je překvapila ve spánku.
Gaumeho kauza zaujala a rozhodl se požádat o spolupráci ruského profesora Alexandra Puzrina působícího na věhlasné Eidgenössische Technische Hochschule v Curychu. Oba pak hledali v ruských archivech všechny dostupné materiály a následně pak modelovali situaci, jaká nastala na svazích Cholat Sjachyl v noci z 1. na 2. února 1959. Výsledky nyní zveřejnili ve vědeckém časopise Communications Earth and Environment.
Gaume přiznává, že na první pohled může laikovi připadat vysvětlení zániku Ďatlovovy výpravy pádem laviny krajně nepravděpodobné. Záchranná výprava nenašla stopy po typickém lavinovém sněhovém kuželi. Svah hory měl sklon 30°, což je pro pád laviny příliš málo. A pokud by měla na stany spadnout lavina, došlo k tomu až za devět hodin poté, co studenti vykopali zářez ve vrstvě sněhu a narušili tak stabilitu sněhu. Také zranění hlavy a hrudníku obětí neodpovídají zraněním způsobeným lavinou.
Lavina se zpožděním 9 hodin
Počítačové modely ukázaly, že na svazích Cholat Sjachyl byl sníh uložen ve vrstvách, které se nespojily a mohly po sobě snadno sklouznout. Když pak studenti ve svahu vykopali pro stany vodorovné plošiny, vytvořili ve sněhu hluboký zářez. Nic z toho ale nestačilo na uvolnění laviny.
To měl na svědomí vítr postupující studené fronty, který vanul od vrcholku hory směrem do údolí a sfoukával sypký sníh. Tento sníh se pomalu hromadil nad zářezem vykopaným studenty a svah stále víc zatěžoval. Nakonec právě tahle narůstající zátěž utrhla deskovou lavinu a uvedla do pohybu vrstvy stlačeného sněhu. Ty pak spadly na stany postavené v zářezu.
Na nic netušící, ležící spáče dopadaly kusy sněhu o objemu osminy až poloviny kubického metru. Kubík stlačeného sněhu váží kolem čtyř metráků. Studenti byli tedy bombardování kusy ztvrdlého sněhu o hmotnosti padesát až dvě stě kilo, které jim padaly na záda a na hlavy.
To byl zřejmě důvod jejich překotného útěku a následné smrti umrznutím (venku byl mráz – 20 °C) či následkem zranění. Deskový sníh sice zničil stany, ale nepřejel přes zářez dále než pět metrů. To je důvod, proč záchranáři nenašli typický lavinový sněhový kužel
Pád laviny považují Gaume a Puzrin za vysoce pravděpodobný. Ale sami přiznávají, že jejich studie zdaleka neobjasnila všechny okolnosti zániku Ďatlovovy výpravy. Na oblečení studentů byla například naměřena radioaktivita. Kde k ní vysokoškolští turisté přišli?
Oba vědci také neřešili stav některých těl (ztrátu oka nebo jazyka) a polohu, která je u některých krajně neobvyklá. Oba vědci proto v závěru studie konstatují, že některá tajemství zániku Ďatlovovy výpravy zůstanou zřejmě navždy neodhalena.
