Na začátku roku 2025 se opět objevuje kritika indexu tělesné hmotnosti (BMI). Tentokrát přichází od skupiny odborníků pověřených prestižním časopisem Lancet, kteří tento nástroj pro diagnostiku obezity důrazně zpochybňují. Podle jejich názoru by lékaři měli při posuzování obezity brát v úvahu celkový zdravotní stav pacienta a nespoléhat pouze na tento nepřesný ukazatel.
Hlavní výhodou BMI je, že se dá velice jednoduše spočítat – prostě vydělíte hmotnost v kilogramech druhou mocninou výšky v metrech. Hodnoty pod 18,5 znamenají podváhu, „normální váha“ je mezi 18,5 a 24,5, „nadváha“ od 24,5 do 30 a „obezita“ nad 30. Zní to jednoduše, ale realita je podstatně složitější.
Zásadním problémem je skutečnost, že index tělesné hmotnosti nedokáže žádným způsobem rozlišovat mezi svalovou hmotou a tukem. Například profesionální ragbisté by podle BMI spadali do kategorie obézních, přestože mají méně než 10 % tělesného tuku.
Těleso ponořené do kapaliny...
Dosavadní studie ukazují, že BMI obezitu jak podhodnocuje, tak i nadhodnocuje. Až polovina lidí, které BMI označuje za osoby s nadváhou, a více než čtvrtina těch, kteří jsou podle BMI obézní, jsou metabolicky zdraví jedinci. Naopak více než 30 % lidí s normální váhou podle BMI má metabolické problémy.
Přitom existuje zajímavá alternativa, která sahá až do starověku. Kolem roku 250 před naším letopočtem řešil slavný matematik Archimedes v Syrakusách složitý problém. Měl zjistit, zda je královská koruna z ryzího zlata, aniž by ji poškodil. Při koupeli si všiml, že když se ponoří do vany, hladina vody stoupne. To ho přivedlo k objevu principu vztlakové síly.

Těleso ponořené do kapaliny...
Tento princip dnes známe jako fyzikální zákon, který říká, že na těleso ponořené do kapaliny působí vztlaková síla rovná tíze kapaliny tělesem vytlačené. Právě tato metoda se dnes používá pro přesné měření tělesného tuku. Člověk je nejprve zvážen normálně a poté pod vodou, kde sedí na speciální váze. Z rozdílu těchto hmotností lze vypočítat objem těla a následně i procento tělesného tuku.
Hydrostatické vážení
Hydrostatické vážení, jak se této metodě odborně říká, je považováno za „zlatý standard“ měření tělesného složení. Přestože není tak jednoduché jako výpočet BMI, poskytuje mnohem přesnější odhad zdravotních rizik. Hydrostatické vážení má totiž chybovost jen přibližně 1,5 až 2 %. Pro ty, kteří se bojí ponoření hlavy pod vodu, existuje i modifikovaná verze bez nutnosti úplného ponoření, která dává srovnatelně přesné výsledky. Tato metoda ale pochopitelně není vhodná pro starší osoby, imobilní nebo hospitalizované pacienty.
Objevují se i další alternativy k BMI, jako je index tělesné kulatosti (BRI) nebo poměr obvodu pasu k výšce. Tyto metody berou v úvahu rozložení tuku v těle, což je důležitější než celková hmotnost. Tuk uložený kolem břicha (tzv. viscerální tuk) totiž představuje mnohem větší zdravotní riziko než tuk uložený jinde v těle.
Pro běžné použití zůstává BMI užitečným orientačním nástrojem, zejména pro sledování trendů v populaci. Pro individuální posouzení zdravotního stavu by však měl být tento index používán v kombinaci s dalšími metodami, jako je měření obvodu pasu nebo právě hydrostatické vážení. Jak říká staré přísloví – ne vše, co se třpytí, je zlato, a ne každý s vysokým BMI není zdravý.
Zdroje: theconversation.com, thelancet.com, sciencedirect.com.