Zažila Evropa největší sucho za posledních pět století? V historii najdeme roky, před kterými letošní počasí bledne

Pokračování 2 / 4

Skvělý ročník 1540

Podobných pozitivních momentů však přinesl rok 1540 pomálu. Za zmínku stojí snad jen úspěšný vinařský rok, protože v důsledku extrémního horka byly vinné hrozny v době sklizně v Německu a Francii vysušené natolik, že se podobaly rozinkám.

Víno bylo ten rok lahodně sladké. Ročník 1540 se ještě dlouho těšil vynikající pověsti. Když v roce 1631 za třicetileté války Švédové dobyli německý Würzburg, bourali ve městě zdi, protože se tradovalo, že tamější obyvatelé zazdili ve městě sudy s vínem ze sklizně z roku 1540.

Vynikající víno byla jedna z mála věcí, kterých byl dostatek. Lidé ho pili raději než vodu i proto, že zdroje pitné vody byly kontaminované splašky. Bez dešťů se z ulic měst a vsí neodplavoval odpad a hygienická situace lidských sídel byla tristní.

Obyvatelům Kolína nad Rýnem to asi moc nevadilo, protože tamější kronikář Hermann von Weinsberg zaznamenal, že díky vynikající sklizni hroznů se po celém městě váleli opilci „jako prasata“. Někde ale bylo vody tak málo, že se voda ze studní prodávala. Mnohá města zakázala praní prádla, takže podle kronik všichni obyvatelé nesnesitelně páchli.

1540  - vrchol desetiletí veder

Vlna veder byla v roce 1540 k nesnesení. Pfister odhaduje, že maximální teploty vystoupily na začátku srpna nad 40 °C. Německý reformátor Martin Luther v tom viděl předzvěst konce světa. Nebyl sám. V Německu, Itálii a Británii vydaly úřady příkazy duchovním, aby prosili boha za odpuštění a modlili se za déšť.

Největší pohromou se ukázala epidemie úplavice, která zasáhla celý kontinent. Lidé se většinou nakazili pitím kontaminované vody. Podle historika Fredrika Charpentiera Ljungqvista univerzitě ve Stockholmu, zemřelo v roce 1540 na úplavici a další infekční choroby na půl milionu Evropanů.

Evropa trpěla nedostatkem potravin. Dobytek se neměl kde pást a hynul, takže nebylo dost masa a mléka. Ceny chleba raketově rostly, i když nebyl nedostatek obilí. Zoufale však chyběla voda v řekách pro pohon mlýnů a obilí nebylo možné semlít na mouku.  

Šířily se požáry a ničily rozsáhlá zalesněná území, vsi a města. Německé město Einbeck lehlo popelem „během několika hodin“ a v plamenech našlo smrt na pět set jeho obyvatel. Desetitisíce lidí zůstaly bez domova a zdroje obživy. Silnice se plnily uprchlíky, kteří marně hledali místo, jež bylo pohromy ušetřeno.  

Vypukly vlny paranoie. Úřady vyhlásily pátrání po tajných spolcích žhářů podezřelých ze zakládání požárů. To se hodilo vládnoucím špičkám, které se potřebovaly zbavit zodpovědnosti a hledaly obětní beránky. Nacházeli je v náboženských odpůrcích a uprchlících, kteří putovali mezi velkými městy v naději, že najdou příhodnější podmínky k životu.

Ožily metody známé z honů na čarodějnice v 15. století. Uprchlíci byli mučeni v naději, že se přiznají k nepřátelským aktivitám. Paranoie podlehly i takové autority, jako byl Martin Luther, podle kterého se Německo stalo obětí papežského spiknutí, jež si kladlo za cíl vypálení protestantských měst.

Megasucho z roku 1540 ale nebyl blesk z čistého nebe. Vyvrcholila jím série extrémně teplých let, která v předchozím desetiletí decimovaly Evropu.

„Třicátá léta 16. století by mohla být jednou z nejsušších – ne-li úplně nejsušší – dekádou za posledních pět set let,“ říká Ljungqvist. Podle analýzy českých vědců vedených geografem Rudolfem Brázdilem z brněnské Masarykovy univerzity byla léta 1534 a 1535 téměř stejně katastrofálně suchá jako léto roku 1540.

Například v Transylvánii zavládl v roce 1535 tak děsivý hladomor způsobený suchem, že se na cestách povalovaly mrtvoly se suchou trávou v ústech. Dobové kroniky líčí muže a ženy, kteří šíleli hlady, toulali se nazí krajinou a jedli „nečisté věci“ jako jsou kočky a psi. Výjimkou nebyl údajně ani kanibalismus.

Pokračování 3 / 4

Katastrofa bez následků

Navzdory všem hrůzám nemělo megasucho z roku 1540 podle Pfistera „téměř žádné dlouhodobé následky“. Společnost se z něj rychle vzpamatovala, což silně kontrastuje s dlouhodobými dopady neobvykle chladného období, s nímž si Evropa o několik desetiletí později nevěděla rady.

Zvládnutí megasucha z roku 1540 přitahuje pozornost historiků, kteří zkoumají souvislosti mezi extrémními meteorologickými jevy a společenskými otřesy. „Dopady extrémního počasí jsou vždy silně ovlivněny mírou sociální a politické zranitelnosti celé společnosti,“ říká historik Samuel White z Ohio State University. „V roce 1540 nedošlo k politickým a ekonomickým událostem, které by způsobily, že se ztráta jednoroční sklizně rozvine ve větší krizi.“

Podle Ljungqvista mohla extrémní sucha ve 30. a 40. letech 16. století přinášet lidem úlevu od ničivějších chladných a vlhčích období. V 16. století se Evropa nacházela uprostřed malé doby ledové. Běžná byla vlhká a studená léta, kdy zemědělské plodiny ničily plísně a mezi zvířaty se šířily choroby. To mělo za následek katastrofální hladomory. „Úplně nejhorší situace nastala, pokud po sobě následovalo hned několik chladných let," říká Pfister.

Přesně k tomu došlo jen o pár desetiletí po megasuchu z roku 1540, když série sopečných erupcí ochladila evropské klima a došlo k opakované neúrodě. Propukly hladomory, které už se neobešly bez společenských zvratů. V 60. letech 16. století se rozhořely hony na čarodějnice, během kterých náboženští puritáni obviňovali ženy z katastrofálního počasí na kontinentu. Hladomor z roku 1590 přispěl k nepokojům v Osmanské říši.

Foto: josefstuefer, CC BY-SA 3.0

Fakt, že se země povstalé z bývalého habsburského impéria, staly baštou pivařství, má kořeny právě ve fatálních sklizních hroznů na habsburských vinicích z konce 16. století. Propad v produkci vína vedl k vzestupu pivovarů. 

Ve světle následků dlouhodobého katastrofálně chladného a vlhkého počasí, brali lidé megasucho z roku 1540 jako nepříliš významnou peripetii. Dopady chladných period malé doby ledové byly podstatně horší.  V 16. století byla Evropa na masové umírání zvyklá. Měla za sebou například zkušenosti s opakovanými epidemiemi moru.  

Podle Pfistera byli lidé v Evropě zvyklí i na extrémní výkyvy klimatu. Například při zakládání měst hrála ve volbě lokality rozhodující úlohu rizika záplav. Výběr zemědělských plodin byl poplatný jejich odolností vůči sucha.

 V 16. století postihly Evropu desítky krizí souvisejících s počasím. Pfister napočítal v Evropě do roku 1719 celkem osmnáct prudkých oteplení.  Od roku 1720 do roku 1990, kdy se začala projevovat globální změna klimatu, nastalo jen jedno jediné srovnatelné oteplení. Tou je vlna veder z roku 1947, která vyvolala neúrodu ve východní Evropě včetně tehdejšího Československa.

Pokračování 4 / 4

Naši předci se přizpůsobili. A my?

Evropané dnes čerpají z životního prostředí mnohem více než tomu bylo v 16. století.  Spotřebováváme na hlavu mnohem větší objemy vody. Výroba elektřiny v Evropě je závislá na elektrárnách, které využívají obrovské množství vody k chlazení a berou ji z jezer a řek.

Podle Pfistera stojíme před řadou problémů nového typu. Velká sucha z první poloviny 16. století byla výjimkou z neobvykle chladných a vlhkých let malé doby ledové. V blízké budoucnosti se mohou stát vážná sucha normou a pak bychom museli zcela zásadně změnit způsob, jakým řídíme naše zemědělství a energetický sektor.

Naši předkové se dokázali extrémním výkyvům počasí přizpůsobit. V reakci na chladná léta malé doby ledové upustili od pěstování pšenice a orientovali se na ječmen a oves. Když se neurodily hrozny a nebylo víno, začali vařit pivo, pěstovat švestky a pálit slivovici.

Pfister si ale není jistý, jestli se současná Evropa dokáže výkyvům klimatu přizpůsobit, a říká: „Vždy se zaměřujeme na průměry. Ale lidi nejvíc zasáhnou extrémy. S rostoucími teplotami budeme mít více chladných extrémů, více horkých extrémů a více extrémních extrémů.“

Evropa se zatím tváří, že dokáže klimatické změně zabránit. Realizace tohoto plánu ale silně pokulhává. Naléhavá potřeba adaptace na klimatickou změnu je prozatím zhusta odmítána a je prezentována jako kapitulace na zastavení klimatické změny.

Objevují se sice první vlaštovky, ale ty mají zatím jen velmi neurčité obrysy. Hrozí nám tak velmi vážně, že propásneme příležitost k přizpůsobení podobně, jako nám v současnosti utíká mezi prsty snaha o zastavení nebo aspoň zmírnění globální změny.

Naši předci zvládli malou dobu ledovou prošpikovanou megasuchy, jaká jsme v rozporu s Toretiho prohlášením zatím nepocítili. Navzdory hmatatelným důkazům z nedávné i dávnější minulosti stále prezentujeme současné rozmary počasí jako to nejhorší, co kdy lidstvo zažilo. Dokazuje to jen jediné. Zatím nám pořád ještě nedochází, co všechno pozemské klima dovede. A to i bez skleníkových plynů produkovaných lidstvem.

A asi si neuvědomujeme, jak hluboce to může naší civilizací otřást. Kdyby měl Toreti pravdu a už v roce  2023 nás čekala klimatická repríza roku 1540, těžko bychom mohli při jejím bilancování konstatovat společně se Samuelem Whitem, že „nedošlo k politickým a ekonomickým událostem,, které by způsobily, že se ztráta jednoroční sklizně rozvinula ve větší krizi“.