Rozklad molekul vody v marsovských horninách pravděpodobně produkoval dost chemické energie na to, aby zde mohly přežívat populace chemosyntetických mikrobů – a to po dobu stovek milionů let. Alespoň to tvrdí planetární vědci z Brown University.
„Na základě fyzikálních a chemických výpočtů jsme ukázaly, že v prastarém marsovském podzemí se pravděpodobně nacházel dostatek rozpuštěného vodíku k napájení globální podpovrchové biosféry,“ uvedl Jesse Tarnas. „Podmínky v této obyvatelné zóně by byly podobné místům na Zemi, kde podzemní život existuje.“
Konkrétně je řeč o tzv. podpovrchových litoautotrofních mikrobiálních ekosystémech (subsurface lithoautotrophic microbial ecosystems, SLiMEs). Ty se nacházejí daleko od světla i tepla Slunce a proto místo fotosyntézy spoléhají na chemosyntézu. Jinak řečeno, využívají energii uloženou v chemických vazbách anorganických sloučenin k produkci sacharidů z oxidu uhličitého.
Na Marsu pochopitelně panují mnohem méně pohostinné podmínky. Odborníci nicméně zjistili, že díky přítomnosti radioaktivních prvků by v kůře rudé planety mohla probíhat radiolýza, tedy proces rozkladu vody na vodík a kyslík. „Víme, že radiolýza pomáhá poskytovat energii podzemním mikrobům na Zemi,“ konstatoval další člen týmu, Jack Mustard. "Takže Jesse začal studovat příběh radiolýzy na Marsu.“
Badatelé použili data shromážděná sondou Mars Odyssey a vypočítali, kolik se v marsovské kůře mohlo před 4 miliardami let nacházet uranu. Dále odhadli tehdejší množství podzemní vody a nakonec se pustili do klimatického modelování. To jim umožnilo nalézt ideální místo pro život – ne tak studené, aby zamrzlo, ale ani ne ležící příliš blízko horkého jádra planety.
Podle Jesseho, Jacka a jejich kolegů je tedy vcelku jasné, na co bychom se při našem pátrání po stopách života na Marsu měli zaměřit. „Jednou z nejzajímavějších možností pro průzkum je podívat se na bloky megabrekcií – kusů horniny, které byly vyvrženy při dopadech meteoritů,“ prohlásil Tarnas. „Mnoho z nich by mělo pocházet z hlubin této obytné zóny a teď už jen sedí – často relativně nezměněné – na povrchu.“
