Pro hubnutí nebo tloustnutí platí jednoduchá rovnice. Pokud přijímáme s potravou víc energie, než kolik ji náš organismus spálí, pak nadbytečnou energii ukládáme do zásoby ve formě tuku a tloustneme. Naopak, pokud vydáváme víc energie, než kolik jsme jí zkonzumovali, sahá náš organismus do tukových zásob, využívá je k pokrytí energetického deficitu a hubneme.
Pokud chceme zhubnout, musíme se dostat do „energetického deficitu“ minimálně 500 kalorií, a to buď snížením příjmu energie, nebo jejím zvýšeným výdejem. Samozřejmě nejlépe se hubne, když využijeme obě strategie – méně jíme a víc se hýbeme. Tak jednoduché to ale není. Vyplývá to z nové studie vědců z Čínské akademie věd a jejich britských kolegů z University of Roehampton publikované ve vědeckém časopise Current Biology.
Určité množství energie spotřebováváme, i když neděláme vůbec nic. Ta padá na pokrytí nároků spojených s udržením základních tělesných funkcí. Málokdo však jí tak málo, aby si i při nicnedělání udržel vyrovnanou energetickou bilanci a netloustl. Toho lze dosáhnout jen hladovkou.
Pohyb a námaha naši spotřebu energie výrazně navýší. A v zásadě platí, že čím víc se hýbeme, tím snáz energeticky vyrovnanou bilanci udržíme a tím snáze ji také „překlopíme“ do negativní bilance a začneme hubnout.
Početný čínsko-britský vědecký tým zjistil, že lidé, kteří cvičí, potřebují méně energie na udržování základních životních funkcí. Zvýšený výdej energie při cvičení si jejich organismus kompenzuje sníženým výdejem energie v klidu. Pokud po námaze odpočívají, je pro ně snazší opět „nabírat“, protože jejich tělo jede v jakémsi úsporném režimu. Pokles ve spalování energie v klidu byl nejvýraznější u lidí s obezitou a v menší míře také u seniorů.
Začnou cvičit a přiberou na váze
Pokus s 1750 dospělými dobrovolníky ukázal, že jednotlivcům s nejvyšším body mass indexem (BMI) se z kalorií spálených během cvičení vrátila bezmála polovina (49%). Dobrovolníkům s normálním BMI se však vrátilo jen o něco víc než čtvrtina (28%). Rozdíly ve výsledném efektu mohou být skutečně velké.
"Po zařazeni do cvičebních programů na hubnutí většina lidí trochu zhubne. Někteří jedinci zhubnou hodně, ale několik nešťastníků skutečně přibere," říká člen výzkumného týmu John Speakman.
Důvodem těchto individuálně protichůdných reakcí jsou pravděpodobně tzv. kompenzační mechanismy. Patří k nim zvýšená chuť k jídlu nabuzená cvičením nebo snížení výdajů spojených s klidovým metabolismem. Díky těmto kompenzacím slábnou přínosy námahy pro celý organismus.
„Chtěli jsme zjistit, proč někteří lidé vykazují takové kompenzační mechanismy a jiní ne,“ vysvětluje vedoucí týmu Lewis Halsey. „Zjistili jsme, že o míře kompenzací rozhodují hlavně dvě věci. Jedním je věk. Starší lidé kompenzují více. Tou druhou je obezita. Obézní lidé po zvýšené fyzické aktivitě omezují svůj klidový metabolismus. Výsledkem je, že na každou kalorii, kterou vydají navíc při cvičení, jejich organismus ušetří zhruba polovinu kalorie během následného odpočinku.“
To je krutá rána pro všechny, kdo bojují s obezitou. Hubnutí zvýšením tělesné aktivity je pro ně podstatně těžší než pro hubeného člověka, jehož organismus námahu kompenzuje mnohem menší měrou.
„Po celém světě se obvykle doporučuje ke zhubnutí dosáhnout kalorického deficitu 500–600 kalorií, a to jak zvýšeným výdejem při cvičení, tak i sníženým příjmem při dietě. Tato doporučení však neberou do úvahy, že po cvičení dochází kompenzací ke snížení množství kalorií spálených na pokrytí těch nejzákladnějších životních funkcí,“ vysvětluje Halsey a dodává, že lidé se v reakci organismu na cvičení mohou výrazně lišit.
Především obézní lidé jsou zvýšeně náchylní k dalšímu nabírání nadbytečných kilogramů a hubnutí je pro ně obtížnější.
Titulní foto: Sourav117612, CC BY-SA 4.0